Text se kriticky zamýšlí nad pojmem idealismu a jeho postavením vůči objektivní skutečnosti. Vychází z rozlišení mezi úzkou metafyzickou definicí a širším funkčním pojetím. V užším smyslu je idealismus definován jako ontologický systém, v němž ideje, vědomí či duch tvoří samotný základ bytí. Autor však upozorňuje na problematičnost takové izolace duchovních entit a přiklání se k širšímu výkladu. Podle něj je idealismem každá koncepce, ve které vnitřní struktura a dynamika idejí natolik převládá, že v důsledku zakrývá a zastiňuje povahu věcí, na něž se odvolává. Idealismus přitom nemusí nutně popírat vnější realitu jako takovou, což dokládá příkladem objektivního idealismu. Problémem však zůstává, že logické souvislosti, pojmové aparatury a abstraktní koncepty získávají v tomto rámci primát nad autentickou a otevřenou zkušeností se skutečností v její celistvosti. Cílem textu je ukázat, jak intelektuální konstrukce mohou deformovat vnímání reality tím, že upřednostňují logickou konzistenci před přímým kontaktem se světem.