Tato úvaha se zaměřuje na specifika Machovcova spisu o Ježíšovi, který se pozoruhodně blíží teologickému myšlení skrze volný přechod mezi historickým Ježíšem a Ježíšem kérygmatickým. Ježíš je zde představen jako postava pevně ukotvená v izraelské tradici, kterou však tvůrčím způsobem přesahuje. Klíčovým momentem reflexe je proměna Ježíše jakožto svědka víry v samotný předmět víry, což vedlo k hluboké restrukturaci fenoménu víry jako takového. Původní akt víry, definovaný jako bezvýhradné spolehnutí na neviditelné a nezobrazitelné, se pod vlivem řeckého objektivizujícího myšlení transformoval v uznání konkrétní dějinné a vtělené skutečnosti. Text zdůrazňuje, že ačkoliv byl tento proces v daném historickém kontextu pochopitelný a snad i nezbytný, neznamená to automaticky jeho teoretické ospravedlnění. Autor tak vyzývá k důkladnému objasnění povahy víry v konfrontaci s tradicí a zpředmětňující pojmovostí, čímž otevírá prostor pro novou interpretaci Ježíšova odkazu v moderním světě.
{ Machovec, Milan / Machovec o Ježíšovi}
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 6. 1991
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1991
{ Machovec, Milan / Machovec o Ježíšovi}
Jistá zvláštnost a podivnost Machovcova spisu spočívá v tom, že je kupodivu blízký theologii v jedné podstatné věci: přechází zcela volně od tzv. historického Ježíše (spíše bychom mohli říci od skutečného Ježíše) k Ježíšovi kérygmatickému, tj. Ježíšovi zvěstovanému. Ježíš, který skutečně žil a působil v určité poměrně krátké době, je pozoruhodnou postavou, mající kořeny nejen v tehdejší izraelské společnosti, ale také a především v jisté mimořádné, jedinečné izraelské tradici, na kterou jednak navazuje, ale kterou také rozvíjí a dovádí do nových důsledků. A tento Ježíš byl určitým způsobem jednak už svým okolím, ale potom i svými přibývajícími přívrženci jistým způsobem též chápán, interpretován a také představován. Už bylo velmi případně řečeno, že se tak z Ježíše jako svědka víry stal „předmět“ víry. To však s sebou nutně přinášelo hlubokou proměnu, restrukturaci a dalekosáhlé přeznačení samotné víry jakožto nesmírně závažného fenoménu, který si musíme velmi důkladně objasnit. Naše potíž spočívá především v tom, že víra jakožto akt spolehnutí na spolehlivé, které však zůstává odděleno ode všeho, co lze vidět, slyšet, hmatat a s čím se lze přímo setkat jako se skutečností a se jsoucnem, takže je zakázáno si o tomto veskrze spolehliovém dělat jakékoliv obrazy i představy, se náhle proměňuje v jakousi naprosto jinou „víru“ prostě tím, že „předmět“ této víry je jednoznačně určen jako cosi skutečného, jednou nastalého, vcelku se odehravšího, inkarnovaného, vtěleného. Dějinně to tváří v tvář stále mocné, i když již hodně upadlé řecké zpředmětňující pojmovosti bylo nezbytné, ale musíme-li mít pro to pochopení, neznamená to ještě zdaleka důvod k souhlasu či dokonce k ospravedlnění. (21.6.91)
(Praha, 910621-2.)