Tento text analyzuje Sofoklovu úvahu o vztahu mezi nezjevným a zjevným v kontextu času. Autor rozebírá proces, při kterém se nezjevné skrze zrození stává zjevným, aby následně opět upadlo do nezjevnosti. Klíčovým bodem je rozlišení mezi původní nezjevností, která je situována v budoucnosti a směřuje ke svému uskutečnění, a nezjevností výslednou, jež náleží minulosti. Zatímco minulost sama o sobě odchází a nemůže se vrátit, může být oživena pouze prostřednictvím nových událostí přicházejících z budoucnosti, které na určité složky minulosti navazují. Text dále interpretuje Sofoklovo pojetí času jako metaforické. Autor naznačuje, že čas není skutečným zdrojem či „rodící matkou“ věcí, ale pouze metaforou pro proces jejich vzniku a mizení. Skutečný původ věcí a otázka, odkud se věci berou, tak zůstávají i nadále skryty. Tato reflexe nabízí hlubší vhled do ontologického chápání času a bytí v antickém myšlení.