Text se zabývá podmínkami vedení dialogu o významných skutečnostech v situaci, kdy účastníci disponují odlišným porozuměním danému tématu. Autor zdůrazňuje nezbytnost rozlišování mezi skutečností samotnou a jejím subjektivním uchopením v mysli mluvčího. Každý myšlenkový akt od dob řeckého vynálezu pojmů vykazuje dvojí intenci: směřuje k reálnému objektu a zároveň k jeho konkrétnímu pojmovému vymezení. Bez vyjasnění tohoto rozlišení ztrácejí odborné spory, například o povaze metafyziky, smysl. Hlavní problém však autor spatřuje v otázce pravdy. Kritizuje antické pojetí pravdy jako prosté shody mezi tím, co je myšleno, a předmětem myšlení. Tato reduktivní simplifikace sice ovlivnila generace myslitelů, ale zároveň zúžila vnímání komplexnosti vztahu mezi vědomím a realitou. Úvaha tak otevírá prostor pro hlubší zkoumání epistemologických a ontologických předpokladů lidské komunikace a porozumění světu v jeho celistvosti.
[Předpoklady rozhovoru o nějaké významné skutečnosti]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 8. 1992
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1992
[Předpoklady rozhovoru o nějaké významné skutečnosti]
Jak je možný rozhovor o nějaké významné skutečnosti, jestliže ji každý z partnerů chápe jinak? Je nutno rozlišovat mezi skutečností samotnou a tím, co má ten který partner „na mysli“, když o té skutečnosti mluví. To možná není na první poslech srozumitelné, pokud si neuvědomíme, že každý myšlenkový akt, resp. vůbec každý akt vědomí směřuje přinejmenším od řeckého vynálezu pojmů vlastně dvojím směrem, má dvojí intenci (to slovo „dvojí“ má jen prozatímní platnost – jen pro tuto úvahu; ve skutečnosti je těch intencí celá řada). Když např. diskutujeme o metafyzice, co to je, kdy vznikla, co k ní náleží a co už nikoliv atd., „míníme“ jednak „skutečnou metafyziku“, jednak to, jak metafyziku chápeme a jak jí rozumíme buď my sami nebo někdo, jehož pojetí kriticky posuzujeme apod. Nemá smysl spor, zda k metafyzice náleží substanční myšlení nebo ne, pokud si neujasníme, v jakém smyslu o metafyzice mluvíme a na základě jakého pochopení. A naopak, pokud už v našem pochopení má metafyzika takový charakter, že je se substančním myšlením svázána, zase nemá smysl spor o to, zda jde o metafyziku substanční, neboť to je obsaženo implicite již v samotném pojetí metafyziky. – Hlavní problém ovšem tkví v něčem ještě dalším a podstatnějším. Jde totiž o otázku pravdy. Řekové, kteří vynalezli pojmy a pojmové myšlení, se domnívali, že při zjišťování či ověřování pravdivosti je rozhodující srovnání mezi tím, co je řečeno (nebo myšleno), a tím, o čem to je řečeno (nebo myšleno), jinak řečeno, mezi míněním (aktem mínění) a míněným (předmětem mínění). Tím byla ovšem celá problematiky zjednodušena – a tím se doporučovala dlouhým generacím myslitelů –, ale zároveň simplifikována, ano redukována a degradována.
Písek, 21. 8. 1992