Tento text představuje kritickou reflexi díla Jana Patočky, konkrétně jeho knihy Evropa a doba poevropská. Autor příspěvku poukazuje na to, že Patočka ve svých úvahách o identitě a osudu Evropy klade jednostranný důraz na řecké dědictví jakožto jediný fundament evropské civilizace. V důsledku tohoto pojetí Patočka interpretuje současný stav jako úpadek Evropy či její možný zánik, přičemž lidstvo situuje do poevropské éry. Kritika však zdůrazňuje, že Patočka opomíjí druhý klíčový pilíř evropanství, kterým je dědictví hebrejské a na něm založené křesťanství. Bez tohoto rozměru nelze evropské dějiny ani jejich současnou krizi plně pochopit. Text argumentuje, že to, co Patočka vnímá jako konec Evropy, je ve skutečnosti pouze rozklad určitého typu řecké metafyziky, zatímco křesťanské základy evropské skutečnosti zůstávají v jeho analýze nepovšimnuty. Tato absence činí Patočkův historicko-filosofický výklad neúplným a jeho pesimistické závěry o konci evropské éry zpochybnitelnými.