Tato studie se zabývá konceptem „negativního aristotelismu“, který je inspirován Patočkovou myšlenkou negativního platonismu. Autor zkoumá možnost interpretace aristotelské formy (morfé) nikoli jako dané entity, ale jako „ne-jsoucího“ principu, který se uskutečňuje skrze pohyb. Tento pohyb transformuje potenci (dynamis) ve skutečnost (energeia), což naznačuje, že to, co se uskutečňuje, v daném okamžiku ještě plně neexistuje. Článek se však kriticky staví k proveditelnosti takové reinterpretace. Upozorňuje na to, že by vyžadovala radikální zásah do aristotelské ontologie, neboť status formy i látky (hylé) by musel být nahlížen méontologicky. Na rozdíl od Patočkova přístupu k platonismu by aplikace negativního myšlení na Aristotela mohla vést k přílišnému oslabení vazby na původní aristotelské pojmy, zejména na koncept entelechie. Studie tak nastiňuje limity dekonstrukce klasické metafyziky v kontextu peripatetické tradice.
Aristotelismus negativní
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 4. 2016
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2016
Aristotelismus negativní
Patočkova myšlenka tzv. negativního platonismu by mohla (a měla) být vyšetřena také v souvislosti s Aristotelem. Na místě předpokládaného pojetí ideje jako ne-věci (místo původního pojetí ideje jako hyper-věci) by se tak otevřela otázka možného chápání aristotelské „formy“ (morfé) jako „ne-dané“ či „ne-jsoucí“. Na první pohled by se mohlo zdát, že takové pojetí může nabízet ještě lepší možnosti, neboť morfé se uskutečňuje pohybem, proměňujícím možnost (dynamis, potentia) ve skutečnost (energeia,). Pro Aristotela je pohyb především uskutečňováním (Met IX, 3 – 1047a) – a uskutečňovat se může jen to, co ještě není skutečné, tedy co ještě není. Ovšem takováto reinterpretace by musela vlastně mnohem násilněji zasáhnout do aristotelských kontextů, musela by je jednak v něčem zjednodušovat (redukovat) jednak v jiných ohledech komplikovat, neboť to, co „ještě není“, není jen morfé, ale také hylé. A tak se stává velkým problémem sám „ontologický“ status jak morfé, tak hylé: jde tu vlastně už o status „méontologický“, neboť ani morfé, ani hylé nelze chápat jako „jsoucno“ (to on). To všechno nás vede k tomu, že s aristotelstvím asi nelze provést to, co Patočka zkouší provést s platonismem – leda že by zásah byl tak hluboký, že vztah k samotnému Aristotelovi by byl příliš silně oslaben (zejména v souvislosti s „entelechií“).
(Písek, 160402-1.)