Text se zabývá ontologickou povahou pravé události, kterou definuje jako integritní celek s vlastním počátkem, průběhem a koncem. Událost je chápána jako subjekt, který svou aktivitou překračuje vlastní hranice a konstituuje se skrze přechod od nepředmětného počátku k postupnému zpředmětnění v jednotlivých fázích dění. Klíčovým rysem události je její reaktibilita, tedy schopnost navazovat vztahy s okolím a jinými událostmi, čímž se její virtuální charakter mění v realitu. Autor zdůrazňuje, že událost disponuje vlastním prostorovým a časovým polem, která se mohou s poli jiných událostí překrývat a vzájemně ovlivňovat. Tento proces vede k fenoménu růstu a posilování nepředmětného zakotvení, což umožňuje vznik komplexnějších celků – superudálostí. Tyto vyšší struktury vznikají skrze vnitřní vazby a niternost původních událostí, jež v novém celku figurují jako subudálosti. Text tak předkládá dynamický model skutečnosti založený na vztazích a vnitřní integritě dějů.
Událost a její náležitosti
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 5. 2016
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2016
Událost a její náležitosti
Událost (pravá událost) je celkem, takže má svůj vlastní počátek, vlastní průběh i vlastní konec. (To znamená, že každá událost skončí svým vlastním způsobem, pokud není přerušena resp. zakončena zvnějšku, „násilně“.) Garantem integrity události jako celku je událost sama, i když jako skutečná může probíhat jen ve vztazích k okolním událostem. Událost je schopna nechat ve svém rámci vzniknout, rozvinout se a své hranice aktivně překročit jen jako subjekt či díky svému subjektu, přesněji svou akcí jakožto subjektu. Předmětným počátkem události okamžik jejího prvního zpředmětnění, tj. přechodu od její nejsoucnosti do první jsoucnosti (po níž pak následují další jsoucnosti jakožto fáze událostného dění). Událost však nemůže začít sama od sebe, nýbrž jen tak, že je nepředmětně nastartována jako ještě ne zcela určená, ale přece jen dostatečně k tomu, aby se začala dít. V tomto ještě ne zcela určeném začátku svého dění má ještě virtuální charakter, který se může změnit v „reálný“ jen tím, že aktivně naváže vztahy ke své okolí, tj. k jiným událostem. K náležitému vybavení události patří tedy její reaktibilita, tj. schopnost takové vztahy navázat. Vzhledem k tomu, že ony okolní události jsou vybaveny podobně, jde o oboustranný resp. mnohostranné uskutečňování vzájemných reakcí. Každá (pravá) událost je místně i časově omezena (a své hranice si musí obvykle aktivně udržovat a střežit), ale je také vybavena svým vlastním prostorovým i časovým polem, jehož povaha i dosah se mění spolu s tím, jak událost navazuje vztahy s jinými událostmi. Pole mnoha událostí se navzájem překrývají, navzájem prostupují a dokonce prorůstají, ale nikoli tak, že by šlo o pouhou adici, ale je tu i významný fenomén jakéhosi zesilování a prohlubování, tedy právě „růst“, takže víc na sebe reagujících událostí má schopnost vzájemně si posilovat svou nepředmětnost (subjektnost – své společné nepředmětné zakotvení a tím jakoby spojovat své nepředmětné vazby). Což nás vede k tomu, že vedle vnějších vztahů mezi pravými událostmi musíme uvažovat také o jejich vztazích přes niternost či prostřednictvím niternosti (nepředmětnosti). Jen tím můžeme vysvětlit, jak mohou vznikat události vyšší úrovně, tzv. superudálosti, vůči nimž se původní události chovají jako subudálosti.
(Písek, 160505-1.)