Text se zabývá ontologickým a lingvistickým pojetím událostného dění, přičemž rozlišuje mezi pravými událostmi a tzv. pseudoudálostmi. Autor definuje pravou událost jako proces navazující na svou minulost a směřující k budoucnosti. Jako příklad komplexního pseudoudálostného dění uvádí jazyk, který představuje sociální skutečnost neustále uchovávající a zároveň přetvářející svou „bylost“. Jazyk je v tomto smyslu vnímán jako zásobárna představ a domněnek, jež nelze redukovat na čistě racionální soustavu znaků. Významná část úvahy je věnována vztahu jazyka a mýtu. S odkazem na Landsberga text zdůrazňuje, že každý přirozený jazyk obsahuje mytologické prvky, které jsou pro lidské poznání nezbytné. Kritika jazyka by proto neměla vést k jeho destrukci či nahrazení umělými systémy, ale k hlubšímu pochopení jeho struktury. Jazyk, navzdory svému mýtickému původu a neustálému vývoji, zůstává základním a nenahraditelným prostředkem hledání pravdy.
Dění pseudoudálostné / Jazyk jako pseudoudálostné dění / Mythos a jazyk
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 8. 2016
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2016
Dění pseudoudálostné / Jazyk jako pseudoudálostné dění / Mythos a jazyk
Každá pravá událost se děje tak, že aktuálně vždy nějak navazuje na svou bylost, ale zároveň se připravuje na uskutečňování své budosti. U běžných pravých událostí, které nás potkávají (s nimiž se potkáváme) v každodenním životě, jde o komplikované struktury, které můžeme sice postupně poznávat (vědeckými postupy), ale které přímo nenahlížíme. Proto je s výhodou studovat a zkoumat způsoby, jak se dějí (odehrávají) nepravé události (pseudoudálosti), v nichž dochází k vzájemným reakcím (vzájemnému ovlivňování, ale zejména ke střetům nebo zase ke spolupráci četných událostí pravých. Nejčastěji to mohou být události historické v běžném smyslu, ale platzí to např. zvláště o takovém pseudoudálostném dění, jakým je utváření, přetvráení a „vývoj“ jazyka. U jazyka máme totiž skvělou příležitost pro sledování toho, jak tato sociální skutečnost stále částečně uchovává svou „bylost“ (kterou si můžeme představit nejen jako slovní zásovu, ale také jako jakousi „zásobu“ představ, přístupů, domněnek atd.), i když ji zároveň vždy přetváří. Ladsboerg např. upozorňuje na mytologické prvky, vlastní každému i dnešnímu a „modernímu“ jazyku, a nejen že to jazyku nevyčítá jako hrubou chybu, a také vůbec neschvaluje zavrhování „přirozeného“ jazyka (třeba pro vědecké účely) a jeho nahrazování „racionální soustavou znaků“ (6668, s. 85), ale naopak zdůrazňuje téměř jako přednost, že se dokonce i každé racionální (a vědecké) poznávání vždycky (a nutně) pohybuje ve světět už myticky předznamenaném. Kritika jazyka proto nesmí sloužit k destrukci jazyka, neboť jazyk podle něho zůstává základním prostředkem hledání pravdy, a to navzdoryx tomu, že má mytický původ, a že s tím spojené přetrvávající mytické prvky nelze nikdy zcela vyloučit, nýbrž je zapotřebí s nimi počítat a dokonce někdy a v něčem i pracovat, ovšem na základě dokladného poznání (či spíše vždy znovu pokračujícího poznávání i jazyka samého).
(Písek, 160806-1.)