Tento text se zabývá ontologickou povahou události jakožto základu všeho skutečného bytí. Autor rozlišuje mezi bytím události jako celku a jsoucností jejích jednotlivých složek či stavů. Klíčovým prvkem je analýza časovosti, v níž minulost („bylost“) a budoucnost („budost“) představují specifické ne-jsoucí součásti aktuálně probíhající události. Zatímco bylost zanechává relikty, které jsou aktivně udržovány subjekty sub-událostí, budost zůstává bylostí určena jen částečně, což umožňuje dynamiku a otevřenost dění. Text dále zdůrazňuje komplexitu a jedinečnost „pravých“ událostí, které nelze redukovat na tradiční pojetí individua. Každá událost je vnitřně i vnějškově provázána s jinými úrovněmi jsoucna prostřednictvím reaktibility, jež zakládá vztahy mezi sub-událostmi a super-událostmi. Celkově esej nabízí vhled do procesuální filosofie, kde je existence definována skrze aktivní dění, jedinečnost a vzájemnou provázanost v hierarchické struktuře světa, čímž problematizuje statické vnímání reality a vyzdvihuje roli subjektivity v zachovávání minulých struktur.
Bytí, jsoucnost a jestota
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 11. 2016
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2016
Bytí, jsoucnost a jestota
Všechno, co vskutku ,jest‘, se děje jako událost (tomu, že někdy mluvíme o „události“ také tam, kde jde o jakousi změnu skrumáže nejrůznějších událostí, musíme věnovat zvláštní pozornost jindy a jinde). To nás však nutně vede k tomu, že musíme rozlišovat mezi bytím události jako celku a mezi tzv. jsoucností jednotlivých jejích součástí a ,stavů‘. To, co se v určité chvíli z události již stalo, přestalo eo ipso být aktuálně jsoucí, ale stalo se minulostí události resp. její „bylostí“. Dokud se událost jako celek děje, zůstává její bylost její α/ne-jsoucí součástí či složkou. Naproti tomu vše, co se z události ještě nestalo a k čemu má teprve dojít, je v odlišném smyslu také její β/ne-jsoucí součástí či složkou, ale jako její ,budost‘. Něco z toho, co se z události již stalo, zanechává po sobě stopy či spíše zbytky (relikty), které se mohou stávat (a některé vskutku stávají) součástí či složkou budosti, takže budost není zcela neurčená bylostí, ale není jí ani zcela určená. (Tyto zbytky či relikty ovšem se samy nezachovávají svou vlastní setrvačností, nýbrž jsou vždy aktivně zachovávány nějakými skutečnými událostmi – většinou sub-událostmi - resp. jejich subjekty.) To znamená, že všechno to, co můžeme označit a chápat jako „pravé“ události, je v naprosté většině velmi komplexním děním, jež jenom s krajní obezřetností smíme chápat jako „individuální“ v tradičním smyslu. Všechno, co se událostně děje, je na jedné straně jedinečné a v pravém slova smyslu neopakovatelné, zatímco na druhé straně je nejrůznějšími vztahy spjato se svým prostředím, tj. s jinými událostmi, a to jak nižší úrovně, tzv. subudálostmi a jejich konstelacemi, tak s událostmi vyššími, tzv. superudálostmi a jejich konstelacemi. A všechny takové vztahy (vnitřní i vnější) jsou zakládány a udržovány tzv. reaktibilitou, kterou se v různých podobách vyznačují všechna pravé jsoucna, všechny pravé události.
(Písek, 161120-1.)