Tento text se zamýšlí nad Masarykovým výrokem, že svět není pouhým 'skladištěm věcí', a zkoumá ontologickou povahu věcí a jejich vztah ke světu. Autor argumentuje, že žádná věc neexistuje sama o sobě jako izolovaná entita, neboť bez souvislostí a vzájemných vztahů se stává pouhou abstrakcí či iluzí. V určitém smyslu zde platí princip 'esse est percipi', jelikož existence věci je podmíněna reakcí jiných entit. Text však varuje před zjednodušeným výkladem tohoto principu; způsob, jakým je věc vnímána či recipována jinými subjekty, nemusí odpovídat její skutečné podstatě. Ačkoli k věci 'o sobě' (an sich) nemáme přímý přístup a vnímáme ji vždy jen skrze určité rozhraní, její existence musí být hypoteticky předpokládána, aby bylo možné vysvětlit, proč se k téže věci vztahují různé subjekty v odlišných modech. Úvaha se opírá o předpoklad, že věc zbavená vztahů přestává být skutečnou. Případné omyly ve vnímání neznamenají neexistenci věci, nýbrž vyžadují korekturu interpretace toho, čím daná věc ve skutečnosti jest.
Věci a svět
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 1. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Věci a svět
Masaryk kdysi řekl, že svět pro něho není žádné skladiště věcí. Pokud se rozhodneme se toho držet, musíme ovšem vyložit, co rozumíme „světem“ a co „věcmi“. Především žádná věc není ničím sama o sobě (tj. „an sich“), neboť zbavena souvislostí s jinými věcmi a zbavena svých vztahů k nim a jejich vztahů k sobě stává se pouhým „abstraktem“, možná dokonce pouhou iluzí. Tady v jistém upřesněném smyslu platí, že esse est percipi, neboť když na nějakou „věc“ vůbec nic nereaguje, pak ta věc jako by vůbec neexistovala. (Což ovšem neznamená, že když něco nebo někdo na „něco reaguje“, poskytuje mu tím doklad jeho existence či dokonce jeho existenci samu – tímto falešným způsobem se to také někdy vykládalo.) Na druhé straně ovšem je třeba vysloveně zdůraznit, že to, jak na nějakou „věc“ jiné věci reagují, jak ji „recipují“, zajisté nemusí vždycky souhlasit s tím, jaká ta „věc“ vskutku (doopravdy) „jest“; v tom, jak jiné věci na onu „věc“ reagují, může být na jedné straně mnohé pominuto a vynecháno, zatímco na druhé straně tam může být mnohé bezdůvodně přidáno a přikresleno. Zejména však platí, že „věc“ není v recepci ,reprodukovánaʻ pouze jedním subjektem, nýbrž mnoha subjekty, a to subjekty nejrůznějších úrovní. Ačkoliv tedy každá taková „věc“ nemůže být dost dobře identifikována jako taková „an sich“, neboť k tomu žádný subjekt nemá přístup leč „modo recipientis“, přece jen v jisté hypotetické podobě její „jsoucnost an sich“ může a dokonce v některých případech musí být předpokládána už proto, že se k téže „věci“ mohou vztahovat v jiném modu „recipientis“ zase mnohé jiné „věci“. Na vyšších úrovních (a zejména na úrovni lidské) může jít zajisté leckdy o omyly, ale i „věc“ mylně pochopená (i vnímaná) nemůže být interpretována jako „nic“, nýbrž – po nezbytných korekturách – jako „něco jiného“.
(Písek, 150105-1.)