Text se zamýšlí nad povahou světa jako fenoménu v návaznosti na Patočkovy Studie k pojmu světa. Autor polemizuje s Patočkovým pojetím světa jako nejdůležitějšího fenoménu a tvrdí, že svět ve skutečnosti není úkazem, protože se nikdy neukazuje jako celek, nýbrž pouze v jednotlivostech a souvislostech. Pojem světa je proto nutné nahlížet jako výsledek myšlenkové operace a úsudku, nikoli jako přímý vjem odvozený z jevů. Autor dále kritizuje Patočkovu tezi o původním světě prožívání s argumentem, že samotné prožívání je ontologicky původnější než jakýkoli svět v něm obsažený. Vychází z předpokladu, že vědomí je vždy vědomím něčeho vnějšího a že prožívání světa vyžaduje předchozí intelektuální konstrukci či hypostazi světa jako rámce. Závěrem text zdůrazňuje, že svět je spíše myšlenkovým předpokladem, který dává smysl našim prožitkům, než bezprostředně danou fenomenální realitou.
Svět jako „fenomén“?
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 1. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Svět jako „fenomén“?
Patočka ve svých rukopisných Studiích k pojmu světa (Fenomen. spisy III/1, s. 81 i jinde) píše beze všech pochybností o „světě“ jako nejdůležitějším fenoménu. Říká, že to není „nic docela jednoduchého“ a zdůrazňuje, že „charakterizovat jej znamená explikovat jej“ (dtto). (Nechám pro tento cíl zcela stranou, jak tomu je u Husserla.) Po mém soudu (a v mém pojetí) svět především není úkaz, neboť se jakožto takový nikdy a nikde neukazuje – ukazují se vždy jen jednotlivosti a jejich užší nebo širší kontexty, souvislosti, okolnosti atd. Pojem světa musí být ergo nasouzen, nemůže být odvozen ani z úkazů, ani z jednotlivých jevů (které jsou ostatně vždy také naším dílem). Kromě toho je třeba uvést, že pro Patočku platí, že „Původní svět je tedy svět prožívání, můj svět.“ (dtto) Ovšem co vlastně považujeme za „původní“? Svět prožívání přece nemůže být považován za původní, neboť samo prožívání je nepochybně původnější než „svět prožívání“, vůbec než cokoli, co můžeme prožívat. A co to je vlastně to prožívání? Můžeme za prožívání uznat něco, čeho si nejsme vědomi? Pokud nikoli, neuznáváme ergo nic než vědomí. Pokud ano, pak musíme vzít na vědomí, že bytostným určením (!) každého vědomí (event. každého aktu vědomí) je vědomí něčeho, co samo není vědomím, a že každé myšlení (a každý akt myšlenkový) je vždy myšlením něčeho, co není součástí ani složkou samotného myšlení – a k tomu nezbývá než dodat: a co také nelze jednoduše (a vždy) prohlásit za produkt myšlení či myšlenkového aktu. Aplikováno na „svět“: svět prožívaný je něco jiného než ono prožívání samo, i když by šlo eventuelně o prožívání světa (což ovšem po mém soudu není možné, zejména pak nikoli jako něco „původního“). Má-li jakýkoli prožívaný svět (či prožitek světa) mít vůbec smysl, musíme „předpokládat“, tj. hypostazovat něco jako svět (a to je myšlenkové práce!), tj. musíme mít nějaké povědomí, nějakou představ (?), nějakou myšlenku „světa“, na kterou pak reagujeme svým prožíváním (o němž pak chybně usoudíme, že kde o prožívání světa nebo o prožívaný svět).
(Písek, 150108-1.)