Tento text se zabývá filosofickým problémem chórismu, tedy oddělenosti, inspirovaným úvahami Jana Patočky o platónských ideách. Autor zkoumá přechod mezi vnitřní (nepředmětnou) a vnější (předmětnou) skutečností v kontextu integrity události-subjektu. Argumentuje, že hranice mezi těmito sférami není absolutní, nýbrž je neustále překračována prostřednictvím procesů zvnějšňování a zvnitřňování. K pochopení této dynamiky je nutné opustit tradiční metafyzické, zpředmětňující myšlení a přijmout perspektivu časovosti. Vztahy mezi nepředmětností a předmětností jsou nahlíženy jako asymetrické; základní tendencí je pohyb z nitra navenek, zatímco opačný směr je podmíněn aktivitou subjektů. Vše vnitřní bez této aktivity zůstává pouhou virtualitou, zatímco čistá předmětnost je považována za nedosažitelnou konstrukci. Skutečnost se vyznačuje relativní setrvačností, která však podléhá postupné degradaci. Text tak nabízí nový způsob myšlení o integritě skutečnosti v čase.
Chórismos jinak
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 2. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Chórismos jinak
Patočka někdy krátce po válce napsal, že moderní výklady platónské „Ideje“ dovedou zachránit a pochopit skoro všecko krom chórismu, oddělenosti idejí od naší reality. Sám pak považuje za důležité porozumět, proč právě chórismos, oddělení, izolace, je důležitý fenomén, který nelze ignorovat a umlčet (Negat. platonismus, 1990, str. 46). Toto místo (a kontext) se pro mne stalo velkou inspirací (či spíše další podporou) při pokusech o pochopení přechodu mezi nitrem a vnějškem, resp. mezi nepředmětnou a předmětnou skutečností v rámci integrity události-subjektu. Že mezi vnitřní stránkou události a mezi jejím vnějškem, tj. její stránkou vnější je jakási „přehrada“, nelze nevidět ani přehlížet; na druhé straně není ani nejmenší pochyby o tom, že tato přehrada není ničím nepřekročitelným a zejména nikoli neměnně trvalým, krátce „absolutním“. Nejde o dvě „oblasti“ ani „sféry“, které by zůstávaly a setrvávaly v nepřekročitelné oddělenosti a odloučenosti, nýbrž o „oblasti“ ustavičně znovu a znovu spojované jednotlivými akty zvnějšnění a zvnitřnění (resp. zvnějšňování a zvnitřňování). Avšak aby bylo možno toto dějové, událostné překračování z jedné do druhé nějak pojmou, je třeba se rozloučit s „metafyzickým“ myšlením, tj. s myšlením, které všechno zpředmětňuje, převrací v „předmět“ nebo mu aspoň předmětnost připisuje; krátce a stručně pověděno, jde o nový způsob myšlení, totiž o myšlení v čase a s časem, s časovostí. Vztahy mezi nepředmětností a předmětností je třeba důsledně „myslet“ („mínit“ a myšlenkově uchopovat) jako vztahy časové. A tu je třeba vzít vážně na vědomí, že tyto vztahy zásadně, principiálně nejsou symetrické, nýbrž že základní a převládající tendencí či směrem je přechod (či přecházení) z nitra navenek, od nepředmětnosti k zpředmětnění (zpředmětňování). Naproti tomu tendence či směr opačný, protichůdný je naprosto neodlučně spjat s aktivitou (přesně s jednotlivými akty a jejich rezultáty a relikty) jednotlivých subjektů, a představuje tak tendenci na první pohled (a tedy zdánlivě) převažující, protože nápadně se třeba našemu vnímání (ale reaktibilitě událostí-subjektů obecně) „dávající“ či přímo „vnucující“. Vše pouze „vnitřní“ neboli „nepředmětné“ zůstává nutně – bez nezbytné účasti aktivních událostí-subjektů – pouhou virtualitou, která nemá vlastní schopnost se „realizovat“ (se také předmětně uskutečnit). A naproti tomu vše předmětné (a tady je rovněž asymetrie: ryzí předmětnost není možná, může být pouze míněna či konstruována, např. jako „idealita“. A i ve světě (či ve sféře, v oblasti) konkrétních (konkrescentních) skutečností, v tzv. „našem světě“, dosahuje v některých případech jen větší nebo menší relativní setrvačnosti (avšak nikdy setrvačnosti naprosté, nýbrž vždycky více nebo méně postupně narušované jakousi rychlejší nebo pomalejší degradací).