Text zkoumá nesymetrický vztah mezi člověkem a světem, přičemž zpochybňuje, zda lze svět považovat za subjekt schopný opětovat vztah k lidem. Autor reflektuje historickou tendenci velkých náboženských a mytologických systémů, jako jsou indická tradice, islám či starověké eposy, vnímat svět jako něco pomíjivého a druhořadého. Cílem lidského úsilí v těchto tradicích bývá často únik ze světa do sféry transcendentna, ať už jde o nirvánu, nebesa či hledání nesmrtelnosti. Člověk je v tomto pojetí ve světě pouze dočasně a jeho pravé určení leží mimo něj. Výraznou výjimku pak představuje křesťanské poselství, které na pobyt ve světě nepohlíží jako na pouhý úděl k přečkání, nýbrž jako na aktivní poslání. V tomto kontextu se objevuje potřeba v rámci světa jednat a proměňovat jej, čímž se vztah člověka k jeho okolí zásadně redefinuje z pasivního setrvávání na aktivní odpovědnost za svět samotný.
Svět a vztah člověka k němu
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 4. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Svět a vztah člověka k němu
Vztah mezi člověkem a světem je nesymetrický především v tom, že nevíme, je-li svět vůbec takového vztahu k člověku (k lidem, ale také k živým bytostem atd., tedy vůbec nějakého vztahu) schopen. Jinak řečeno, máme pochyby o tom, můžeme-li „svět“ považovat za nějaký druh subjektu. Že se my jako lidé ke světu vztahujeme resp. vždy znovu pokoušíme nějak vztáhnout, o tom není pochyb. Ale při tom je docela zvláštní, že většina mytologií a zejména velká náboženství mají tendenci se vůči světu nějak distancovat, najít místo, které by neposkytoval člověku sám svět. Jen několik příkladů a v náznaku: cílem lidského úsilí je v indické tradici přerušit opakování nových a nových zrození a najít svůj domov v nirváně; v islámu je cílem dostat se do nejvyšších pater nebes; v jistém smyslu máme podobné doklady dokonce i v křesťanství, i když tam najdeme určitá významná specifika (dostat se do „ráje“, do „nebes“, na „pravici boží“ apod.); panovník Gilgameš opouští své panství a vydá se hledat květ nesmrtelnosti; etc. etc. To ovšem je poněkud komplikováno tím, že „svět“ je tu chápán jako něco pomíjejícího, druhořadého, takže lze vždycky poukázat k tomu že ten „skutečný“, „pravý“ svět je až za jeho hranicemi. A za těmito hranicemi také přestává všechno to příliš obyčejné, ,nízkéʻ prostředí a otvírá se prostředí nové, „božské“. Takže ať už je cílem nirvána nebo nebeský ráj či cokoli, nechává to onen „pouhý“ svět jakoby za sebou a pod sebou. Že je člověk ve světě, je jeho úděl, ale být ve světě není jeho cílem, jeho život, pokud vůbec má nějaký cíl, míří mimo svět, a to tak, že svět nechává za sebou, za svými zády. Jak to vypadá, představuje snad jedinou výjimku Ježíšovo poselství, jeho „dobrá zvěst“ (euaggelion). Být ve světě už není úděl, ale není to ani přechodná etapa, kterou by bylo třeba „unést“ a „vydržet“. Objevuje se tu něco zcela nového: ve světě je třeba něco udělat, ba udělat něco dokonce se světem: poslání do světa – a snad i poslání světa resp. pro svět.
(Písek, 150416-1.)