Text se zabývá otázkou rozpoznávání jednotlivých skutečností v okolním světě a zkoumá povahu jejich vnitřní jednoty. Autor se zamýšlí nad tím, zda je mnohost věcí pouze konstruktem lidského vnímání, nebo zda entity disponují vlastní integritou, kterou je třeba správně identifikovat. Důležitým motivem je rozlišení mezi samostatností a izolovaností; skutečná svébytnost nevylučuje vztah k celku. Tento fenomén je ilustrován na příkladu živých bytostí, které tvoří jasně vymezenou jednotu, ačkoliv jsou pro svou existenci plně závislé na konkrétním prostředí. Úvaha vede k rozlišení mezi nahodilými vnějšími vztahy a souvislostmi, které zakládají vyšší organickou integritu. Dokument tak přináší ontologický pohled na hranice mezi jednotlivostí a sounáležitostí se světem.
Jednotlivost a „subjektnost“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 5. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Jednotlivost a „subjektnost“
Běžná zkušenost (kterou si ovšem v tomto rozsahu uvědomují jen dospívající a dospělí): ve světě je mnoho „věcí“, „skutečností“, a některé si jsou podobné, takže si je můžeme plést (a pak se rozhodujeme podle některých pro nás významných znaků). Některé takové „věci“ (skutečnosti) si naopak musíme z větších okruhů jakoby vykrojit, vystřihnout, a také v tom se můžeme mýlit. Proto má smysl se blíže dotazovat, jak to vlastně s tou mnohostí věcí je, zda to závisí jen na nás (a zda ve skutečnosti je všechno jen jakési jediné „jedno“, hen kai pan), nebo zda některé „věci“ či „skutečnosti“ opravdu mají jakousi svou vlastní „jednotu“, zatímco na nás zůstává pouze, abychom tuto jednotu správně rozpoznali a naopak abychom ji chybně nepředpokládali tam, kde žádná není. To ovšem znamená dvojí: musíme si uvědomit, že samostatnost a svébytost neznamená izolovanost od ostatních „věcí“ či „skutečností“, ale že ani tam, kde opravdu nalézáme souvislosti, neznamená to (nemusí to znamenat) ještě žádné skutečné sjednocení, opravdovou integritu. (Vše nějak souvisí se vším, ale to ještě neznamená nebo nemusí znamenat, že všechno – samo sebou – tvoří nějakou opravdovou jednotu.) Nejlépe se to ukazuje na živých bytostech: živá bytost je vždycky nějakou jednotou, ale přesto zůstává ve vztazích ke svému okolí, tj. není – jakožto „jedna“ – od svého okolí v naprosté izolaci, ale často může žít a prosperovat právě jen v určitém prostředí (a tedy v závislosti na něm), zatímco v jiném nikoli. Vztahy nebo souvislosti musíme tedy rozlišovat podle toho, zda umožňují či dokonce zakládají nějakou vyšší jednotu, nebo zda jde o pouze nahodilé vztahy vnější povahy, které by mohly být také docela jiné, ale které pro danou situaci jsou nezbytné.
(Písek, 150507-1.)