Tento text se zabývá filosofickou reflexí vztahu mezi kauzalitou a nahodilostí, přičemž kriticky přehodnocuje koncept pankauzalismu. Autor odmítá myšlenku, že je vše předem určeno a že nic nového nemůže vzniknout. Rozšířené pojetí kauzalismu, které sice uznává náhodu, ale považuje ji pouze za výsledek křížení nezávislých příčinných řetězců, je shledáno nedostatečným, neboť nevysvětluje podstatu oné nezávislosti. Text dále odkazuje na Davida Huma a poukazuje na neschopnost teorie kauzality vysvětlit, jak může jedna věc způsobit vznik něčeho kvalitativně odlišného. Hlavním argumentem je, že uznání skutečné náhody nebo vzniku novosti vyžaduje připuštění existence zdrojů, které nejsou kauzální povahy. Tyto zdroje mohou vycházet z ne-jsoucna či nicoty. Práce tak otevírá prostor pro ontologické uvažování o vzniku nového mimo rámec tradičního determinismu a kauzálních řetězců, čímž zpochybňuje uzavřenost světa jako pouhého systému příčin a následků.
Kauzalita a nahodilost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 6. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Kauzalita a nahodilost
Pankauzalismus má za to, že nic není nahodilé (eventuelně že není „nic nového pod sluncem“); v tom smyslu je naprosto nepřijatelný. Rozšířený smysl „kauzalismu“ počítá sice s náhodnými eventualitami, ale samy „náhodnosti“ nepovažuje za akauzální, nýbrž jen za mající své vlastní „příčiny“ resp. antecedence; domyšleno to znamená, že sice připouští různé, na sobě nezávislé příčinné řetězce, ale v čem ona vzájemná „nezávislost“ spočívá a kde se vůbec bere, zůstává neřešeno. Kromě toho zůstává teorie (či spíše jen hypotéza) kauzality a kauzálních vztahů neschopna řešit zásadní problém jak může být něco „příčinou“ něčeho jiného, odlišného. (To dobře rozpoznal už Hume.) Připustit možnost skutečné náhody nebo dokonce vzniku něčeho nového, co ze žádných rozpoznatelných antecedencí nevyplývá (neplyne), znamená ve skutečnosti připustit, že vedle „příčin“ může být zdrojem (původcem) nějakého „následku“ také nějaká ne-příčina (což může být buď něco jiného než jsoucno, anebo to může být „nic“).
(Písek, 150610-1.)