Tento text se zabývá filosofickou reflexí vztahu mezi kauzalitou a nahodilostí, přičemž kriticky přehodnocuje koncept pankauzalismu. Autor odmítá myšlenku, že je vše předem určeno a že nic nového nemůže vzniknout. Rozšířené pojetí kauzalismu, které sice uznává náhodu, ale považuje ji pouze za výsledek křížení nezávislých příčinných řetězců, je shledáno nedostatečným, neboť nevysvětluje podstatu oné nezávislosti. Text dále odkazuje na Davida Huma a poukazuje na neschopnost teorie kauzality vysvětlit, jak může jedna věc způsobit vznik něčeho kvalitativně odlišného. Hlavním argumentem je, že uznání skutečné náhody nebo vzniku novosti vyžaduje připuštění existence zdrojů, které nejsou kauzální povahy. Tyto zdroje mohou vycházet z ne-jsoucna či nicoty. Práce tak otevírá prostor pro ontologické uvažování o vzniku nového mimo rámec tradičního determinismu a kauzálních řetězců, čímž zpochybňuje uzavřenost světa jako pouhého systému příčin a následků.