Tato reflexe se zabývá ontologickým vnímáním času a procesuální povahou událostí. Autor poukazuje na paradox v našem chápání stáří a novosti: počáteční fáze události, které vnímáme jako nejstarší kvůli jejich časovému odstupu, jsou ve skutečnosti momenty, kdy byla událost nejmladší. Naopak současný stav reprezentuje nejnovější bod procesu. Text zdůrazňuje, že pro správnou orientaci v čase je nutné opustit subjektivní hledisko a sledovat skutečný spád dění. Událost je definována jako pohyb, který vtahuje budoucí do aktuálnosti a následně jej odsouvá do minulosti. Člověk se v průběhu života vzdaluje svému mládí, čímž se jako starý stává svým nejnovějším já. Tato kognitivní nesnáze pramení z naší přirozené zaměřenosti na budoucnost a aktivitu. Zatímco snaha o zachování jsoucího je důležitá, za primární hybnou sílu považuje autor aktivní směřování k tomu, co teprve nastává. Celkově dílo nabízí hluboký vhled do dynamiky času a lidské existence.