Text se zabývá počátky méontologie u Aristotela, který položil základy disciplíny zkoumající jsoucí jakožto jsoucí (to on hé on). Autor analyzuje tradiční český překlad tohoto pojmu a upozorňuje na jeho logické limity, které ztěžují uvažování o jsoucím jakožto nejsoucím. Navrhuje proto přesnější interpretaci „jsoucí, pokud jest“, která otevírá prostor pro zkoumání věcí, jež pominuly, přestože dříve existovaly. Vzhledem k Aristotelovu zájmu o povahu pohybu je zřejmé, že musel vnímat rozdíl mezi aktuální přítomností a minulostí jakožto jiným způsobem bytí. Tento posun od statické ontologie eleatů k uznání časovosti představuje první rovinu méontologie. Práce tak ukazuje, jak Aristotelova filosofie překračuje rámec prostého bytí a zahrnuje i fenomén nejsoucna v kontextu změny a zániku, čímž definuje nové hranice ontologického bádání.
Méontologie – počátky u Aristotela
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 7. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Méontologie – počátky u Aristotela
Aristotelés byl zřejmě prvním myslitelem ve starém Řecku, který vymezil jeden speciální směr či způsob filosofického zkoumání či bádání, a snad měl dokonce na mysli i jakousi filosofickou „vědu“ (disciplínu), které bychom dnes mohli přiznat i my pojmenování „ontologie“, i když to od Aristotela nepochází (od něho ovšem nepochází ani termín „metafyzika“ aj.). Vymezil tuto disciplínu jako tu, která se zabývá jsoucím jakožto jsoucím; tak aspoň to běžně překládáme konkrétně do češtiny (řecky to znělo to on hé on). Tento překlad má ovšem jednu vadu, totiž že formálně logicky vylučuje možnost zabývat se jsoucím jakožto nejsoucím (neboť žádné jsoucí nemůže být zároveň nejsoucím). Proto lze za lepší překlad považovat ten, který o této disciplíně mluví jako o té, která se zabývá jsoucím, pokud jest. Tento lepší překlad totiž připouští možnost zabývat se určitým jsoucím také, pokud není. To už nezní tak protismyslně, neboť všichni přece ze zkušenosti dobře víme, že některá „jsoucí“ (jsoucna) už byla, ale pominula, i když kdysi jednou vskutku byla. A protože Aristotelés se velice zajímal o pohyby a jejich povahu, je zřejmé, že je považoval za skutečné a tedy za hodné filosofického zájmu. Zdá se proto, že pohyb v čase by mu býval neměl být cizí, neboli že minulost by (v souvislosti s týmž jsoucím) musel považovat za jinak jsoucí než aktuální přítomnost. Což je první krok od ontologie Eleatů k jakési méontologii resp. k její první „rovině“ či „úrovni“.
(Písek, 150705-2.)