Text se zabývá problematikou méontologie a jejího vztahu k tradiční ontologii, přičemž klade důraz na význam pohybu a času ve filosofickém myšlení. Autor argumentuje, že po staletí byla ontologie zaměřena primárně na to, co přetrvává beze změny, zatímco proměnlivé aspekty skutečnosti byly vytlačovány na okraj nebo považovány za méněcenné jsoucno či nejsoucno. Právě uznání časovosti a procesuálnosti však představuje klíčový krok k překonání první krize filosofie, kterou nastolil eleatský extremismus. Tento posun otevírá prostor pro myšlení, které se nezabývá pouze aktuálním jsoucím, ale i tím, co již pominulo nebo co teprve přichází. Méontologie je zde představena nikoli jako popření bytí, ale jako nezbytné rozšíření filosofického obzoru, které umožňuje uchopit dynamickou povahu světa. Práce reflektuje, jak se z hlediska eleatů stal pohyb prvním krokem k „nejsoucímu“ (mé on), a jak toto uznání ne-bytí paradoxně zachránilo filosofii před jejím vlastním koncem.
Méontologie a otevřenost filosofie
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 7. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Méontologie a otevřenost filosofie
Vzít vážně pohyb a zejména vzít vážně čas znamenalo najít nové problémy pro myšlení. I když to takto ještě po dvě a půl tisíciletí nikdo neformuloval, ba ani si to takto neuvědomoval, byly tím vytvořeny předpoklady ne-li k ustavení, tedy aspoň k jakémusi předběžnému fungování ontologie, která by se nezabývala pouze jsoucím, pokud jest, ale také jsoucím, pokud už bylo, a to i když už nyní aktuálně není. Vlastní problém byl zakryt tím, že uprostřed všeho proměnlivého dění bylo téměř vždy a všude možno najít něco, co přetrvává, co trvá, a mlčky (nebo někdy i výslovně) se za „pravé jsoucí“ považovalo právě to, co takto uprostřed změn přetrvává, co z minulosti setrvává do přítomnosti, a co z přítomnosti setrvává do budoucnosti, a to beze změny, zatímco to, co se mění, bylo přinejmenším považováno za méně hodnotné jsoucí, ne-li přímo za nejsoucí. A protože s tím, co vždycky „jest“ právě teď a zde a co nemá žádnou svou minulost ani žádnou svou budoucnost, se už dál nedá nic dělat, znamenal tento první pokus o myšlenkové uchopení pohybu (a potom i času) vlastně záchranu filosofie či přesněji: překonání její první krize, jejího prvního „konce“. Z hlediska extremismu Eleatů právě krok k pohybu a jeho časovému rozložení znamenal první krok k „ne-jsoucímu“, tedy k “mé on“.
(Písek, 150705-4.)