Text předkládá ontologickou reflexi pojmu bytí, které interpretuje nikoli jako statickou kategorii, ale jako dynamický proces „dění se“ a „stávání se“. Autor argumentuje, že žádné jsoucno neexistuje izolovaně; skutečná realita každé události je podmíněna jejími vztahy k jiným událostem. Bez této vzájemné provázanosti by jsoucno zůstalo pouze v rovině virtuální možnosti. Podstatným rysem této koncepce je tvrzení, že vztahy nepředstavují až následné spojení již hotových entit, nýbrž jsou samotným základem jejich existence. Každé pravé jsoucno vzniká z virtuality do reality právě díky aktivní spoluúčasti a působení jiných jsoucen. Tato ontologická provázanost ústí v tezi, že každé individuální „jest“ (est) je bytostně spjato s principem „pro-est“ – tedy bytím pro něco či někoho jiného. Autor tak zdůrazňuje relační a událostní povahu světa, kde je existence neoddělitelná od participace na celku a od otevřenosti vůči druhým, čímž překonává tradiční představy o substanciální nehybnosti.
Být a „být pro“ (pro něco či někoho)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 7. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Být a „být pro“ (pro něco či někoho)
„Být“ znamená „dít se“ či „stávat se“, nikdy to neznamená nehybnost ani neměnnost. Každé „jest“, tj. každé „jsoucno“ nějak vzniklo, nějak se uskutečňuje a nějak končí. Kdyby bylo osamoceno a izolováno, bylo by pouze „virtuálně jsoucí“ a nic by po něm nezbylo. I nejmenší skutečná („reálná“) událost je „jsoucí“ jen ve vztazích k jiným „reálným“ událostem, jakož i ve vztazích jiných událostí k ní samé. To je primárně závažná skutečnost: každá událost, každé pravé jsoucno je spjato s jinými událostmi, s jinými pravými jsoucny. A tato jeho spjatost s jinými jsoucny je zásadně odlišná od spjatosti třeba čísel s jinými čísly nebo geometrických obrazců s jinými obrazci, takže s nimi nesmí být zaměňována, ale může v tomto druhém typu spjatosti být shledávána jen jakási podobnost či spíše soupatřičnost, v některých směrech (a k některým cílům) dobře využitelná (ale nikoli „svébytná“). Není to tedy v tomto závažnějším typu tak, že napřed jsou jednotlivá jsoucna, a ta potom navazují vztahy mezi sebou, ale všechna ta jsoucna „jsou“ jen skrze toto navazování vztahů, tj. tím, že navazují vztahy s těmi druhými, a tím, že ta druhá jsoucna navazují vztahy s nimi. A protože každé pravé jsoucno je událostným děním, tedy událostí, a v největším počtu případů tu jsou (existují) vždycky už četná jiná jsoucna ještě předtím, než taková událost startuje a začne vykonávat své vlastní bytí, vypadá to tak, že to jsou ta předchozí, dřívější jsoucna, která jako by produkovala, vytvářela ta pozdější; a tak nám uniká ta naprosto základní skutečnost, že každé pravé jsoucno má svůj počátek mimo všechna již uskutečněná (resp. právě uskutečňovaná) jsoucna, tj. že může začít jen tak, že nejprve vůbec „není“ (resp. je pouze virtuální) a že může ze stavu virtuálního přecházet k reálnému právě až za spolupůsobení, či lépe: za aktivní spoluúčasti těch jiných jsoucen. Takže můžeme s jistotou prohlásit, že každé „est“ je nutně zároveň „pro-est“ – anebo není ničím, resp. jen čímsi virtuálním.
(Písek, 150706-1.)