Text se zabývá ontologickým rozlišením mezi jsoucnem a jeho bytím v kontextu časovosti a celistvosti. Autor argumentuje proti redukci jsoucna na pouhou aktuální přítomnost a zdůrazňuje jeho událostnou povahu, která zahrnuje i minulost a budoucnost. Pravé jsoucno je chápáno jako integrovaný celek, jehož konkrétnost nelze plně postihnout v jediném okamžiku aktuální jsoucnosti. Bytí takového jsoucna je časově koextenzivní s celým jeho průběhem, od počátku až po zánik. Pro vyjádření této vnitřní jednoty a dynamiky vývoje je zásadní pojem fysis, který přesahuje pouhý pohyb či sukcesi stavů. Fysis představuje scelující princip zrodu, růstu a uhasínání, jenž umožňuje vnímat existenci jsoucna jako svébytný vývoj, který není předem determinován. Tato perspektiva vyžaduje důsledné rozlišování mezi momentálním stavem a bytím jakožto celistvým událostným procesem, v němž se konstituuje skutečná identita a život pravého jsoucna.
Jsoucí a FYSIS
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 8. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Jsoucí a FYSIS
Tak jako jsoucí (jsoucno) nemůžeme omezit (redukovat) pouze na aktuálně přítomné jsoucí, ale musíme mu přiznat jeho událostnost a tedy vedle jeho aktuální jsoucnosti akceptovat jeho bylost (jako řadu jsoucností, které aktuální sice už byly, ale nyní aktuální nejsou), jakož i jeho budost (jako zatím jen zčásti odhadnutelnou řadu jsoucností, k jejichž akutálnosti má teprve dojít). To pochopitelně platí jen o tzv. pravých jsoucnech, vnitřně více nebo méně integrovaných a tedy určitým způsobem spjatých v jednotu, v celek. Chceme-li vyslovit (pojmenovat) to, jak je jsoucno jakožto celek vskutku „jsoucím“, nemůžeme se vyhnout problému zásadního rozlišení mezi jsoucností a bytím jsoucna. Každá jsoucnost (pravého) jsoucna je pouhou „abstrakcí“ (ovšemže nikoli „subjektivní“ či jen myšlenkovou), neboť zachycuje něco, co ještě aktuálně není, nebo co se právě aktuálním stává a stalo, ale okamžitě aktuálním být přestává a stává se minulostí; „konkrétní“ (konkrescentní) je pouze pravé jsoucno jako celek, a jakožto celek nemůže být celé aktuální, tudíž ani aktuálně jsoucí. A právě v takovém případě mluvíme o bytí onoho (konkrétního) jsoucna, neboť jeho bytí je časově (ale i prostorově) koextenzivní s celou jeho skutečností, s celým jeho „životem“ (ať už v doslovném nebo jen přeneseném smyslu). A tato okolnost, že počátek, průběh a zakončení pravého jsoucna (jakožto události, událostného celku) náleží nějakým scelujícím, integrujícím způsobem „k sobě“, a to tak, že můžeme mluvit o zrodu, růstu a uhynutí, je v našem pojetí postihována oním termínem fysis, který znamená víc než pohyb, a ovšem víc než pouhou sukcesi jednotlivých stavů, nám umožňuje chápat celý průběh jako více než sjednocený, tedy jako vývoj nebo rozvoj (zajisté neredukovaný na pouhé rozvíjení něčeho, co už na počátku bylo v zavinuté podobě „dáno“ a tedy rozhodnuto, determinováno).
(Písek, 150801-2.)