Tento text se zabývá filosofickým zkoumáním pojmu celku a kriticky přehodnocuje tradiční chápání vesmíru jako jednotného a sjednoceného jsoucna. Autor oponuje starověkým představám o nedělitelnosti a zdůrazňuje, že skutečný celek je definován svou vnitřní strukturou, kterou proces dělení narušuje či přímo destruuje. Hlavní argument zpochybňuje tezi, že svět jako takový tvoří jeden uzavřený celek; namísto toho jej vykresluje jako mnohost prvků, které jsou sice vzájemně propojeny, ale ne každá souvislost vede k vytvoření vyšší jednoty. Zásadní je zde rozlišení mezi vnitřními vztahy, jež jsou garanty integrity celku, a vnějšími vztahy k okolnímu prostředí. I přes relativní propustnost hranic, jako je tomu u živých organismů přijímajících energii, nedochází k splynutí s vnějškem. Text tak nabízí hlubší pohled na ontologickou povahu vztahů a hranic, které definují existenci jednotlivých entit v rámci širšího, avšak ne nutně sjednoceného univerza.
[Vesmír / svět jako celek?]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 9. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
[Vesmír / svět jako celek?]
Celek nesmíme chápat jako něco nerozbitného, nedělitelného, dokonce vez jakékoli vnitřní struktury (jak to jakožto „hen kai pan“ chápali Eleati a atomisti), ale jako něco, co dělením narušíme nebo dokonce zničíme. A v tomto smyslu musíme mít vážné pochybnosti o tom, že svět, tj. Vesmír, je „jeden“ ve smyslu jednoty, sjednocenosti, tedy že je celkem. Svět je mnohost, ale nikoli tak, že by nebylo mezi jednotlivostmi žádných souvislostí ani vztahů; můžeme nadále držet tezi, že vše souvisí se vším. Ale ne každá souvislost může zakládat jednotu, sjednocení, ne každý vztah už sjednocuje to, co se k sobě vztahuje. Musíme tedy náležitě rozlišovat vztahy či souvislosti, které to vztahované sjednocují v něco vyššího, komplexnějšího, a jiné, které takovou schopnost a účinnost nemají. Předběžně můžeme tedy mluvit o vztazích uvnitř nějakého celku, které jsou vskutku nositeli či spíše garanty jednoty celku, a o vztazích vnějších, tedy vztazích celku (nebo také částí celku) k tomu, co je vně celku, co je „jsoucí“ či co „se děje“ mimo jeho rámec, za jeho „hranicemi“. Námitka, že ty hranice nejsou nikdy neprostupné, je matoucí a chybná, neboť jejich relativní prostupnost je někdy dokonce funkční a nezbytná. To, že každý živý organismus přijímá potravu (hmotnou nebo jen energii) ze svého okolí, vůbec neznamená, že se se svým okolím sjednocuje, že je na cestě s okolím splynout.
(150905-2)