Tato úvaha se zaměřuje na ontologický rozdíl mezi tradičním evropským pojetím „předmětu“ a pojetím „události“. Autor kritizuje převládající tendenci západního myšlení, která pod vlivem platónské tradice zbavuje myšlené obsahy časovosti a pohybu, aby dosáhla zdánlivé přesnosti. Oproti tomuto statickému modelu autor staví koncept „události“ jakožto intencionálního ne-předmětu, jehož podstatou je právě jeho časění a vnitřní hybnost. Klíčovým pojmem je zde „spění“, které vyjadřuje, že skutečnost není nehybná, nýbrž neustále k něčemu směřuje a od něčeho se vzdaluje. Tento dynamický charakter je dán do souvislosti s Heideggerovou interpretací řeckého pojmu fysis skrze slovo „Walten“. „Walten“ nepředstavuje pouze pohyb, ale aktivní, usilující hybnost, která směřuje k ovládnutí, správě a udržení určitého řádu. Text tak vybízí k radikální proměně myšlení, která by plně respektovala událostnou a časovou povahu skutečnosti namísto jejího umělého znehybnění v podobě nadčasových objektů.