Tato úvaha se zaměřuje na ontologický rozdíl mezi tradičním evropským pojetím „předmětu“ a pojetím „události“. Autor kritizuje převládající tendenci západního myšlení, která pod vlivem platónské tradice zbavuje myšlené obsahy časovosti a pohybu, aby dosáhla zdánlivé přesnosti. Oproti tomuto statickému modelu autor staví koncept „události“ jakožto intencionálního ne-předmětu, jehož podstatou je právě jeho časění a vnitřní hybnost. Klíčovým pojmem je zde „spění“, které vyjadřuje, že skutečnost není nehybná, nýbrž neustále k něčemu směřuje a od něčeho se vzdaluje. Tento dynamický charakter je dán do souvislosti s Heideggerovou interpretací řeckého pojmu fysis skrze slovo „Walten“. „Walten“ nepředstavuje pouze pohyb, ale aktivní, usilující hybnost, která směřuje k ovládnutí, správě a udržení určitého řádu. Text tak vybízí k radikální proměně myšlení, která by plně respektovala událostnou a časovou povahu skutečnosti namísto jejího umělého znehybnění v podobě nadčasových objektů.
„Spění“ (Walten, fysis)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 9. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
„Spění“ (Walten, fysis)
V evropské myšlenkové tradici se s naprostou převahou prosadilo a nadále prosazuje myšlení „předmětu“ (přesně intencionálního modelu) jakožto zbaveného časovosti, tedy jako něčeho, co se samo už nikterak nepohybuje (vzpomeňme si na příslušnou argumentaci u Platóna: nemůžeme přece nic přesného říci o tom, co se pohybuje). Když však chceme myslet událost (jako myšlenkový model), musíme její časovost (přesně: její časování nebo časení) spolu myslet tak, že ji přisoudíme právě onomu myšlenému, tj. intencionálnímu modelu (a proto – na rozdíl od nehybného „předmětu – intencionálnímu ne-předmětu). Jinými slovy: když jde o to, myslet událost jakožto skutečnost, nesmíme ji její časovosti zbavovat, od její časovosti abstrahovat, ale musíme ji myslet jako dějící se, jako hybnou – tedy jako tu, která nestojí, ale někam spěje, k něčemu dalšímu směřuje a od něčeho jiného se vzdaluje. Zdá se mi, že onen Heideggerův důraz na „Walten“, jímž překládá řecké fysis, je velmi případné. Nejde jen o pohyb sám, nýbrž o tu aktivní hybnost, o to usilující směřování, které si žádá něčeho dosáhnout, něco zvládnout a ovládnout, něco opanovat a pak to spravovat, udržet si nad tím správu.
(Písek, 150915-1.)