Tento text se zabývá původem a vývojem méontologie, tedy filosofického zkoumání nejsoucna. Autor sleduje kořeny tohoto konceptu až k Parmenidovi a eleatům, kteří definovali jsoucno jako nehybné a neměnné, čímž vše minulé, budoucí či v pohybu odsunuli do sféry nejsoucna. Text dále popisuje atomistickou revizi tohoto přísného monismu, která skrze zavedení atomů a jejich pohybu umožnila vysvětlit mnohost a vznik rozmanitých věcí jakožto nahodilých shluků. Tím se sice otevřel prostor pro vnímání času a proměny, ale zároveň se prohloubil rozpor mezi pravým jsoucnem a pomíjivým zdáním. Autor zdůrazňuje, že ačkoliv byla říše nejsoucího takto fakticky objevena, tehdejší myslitelé si plně neuvědomovali nutnost subjektivního pozorovatele, pro něhož se věci jeví. Celkově úryvek reflektuje počátky filosofického tázání po povaze toho, co není, a jak se tento koncept prolíná s naším vnímáním reality, pohybu a času v nejstarších dějinách myšlení.