Tato úvaha se zabývá smyslem a vymezením méontologie jakožto filosofické disciplíny zaměřené na studium nejsoucna. Zatímco ontologie, pojmenovaná až mnohem později po Aristotelově vymezení vědy o jsoucnu, tvoří tradiční základ filosofie, méontologie se zaměřuje na to, co zdánlivě postrádá smysl – na nejsoucí. Autor však upozorňuje na problematickou povahu rozdílu mezi jsoucím a nejsoucím, přičemž se odvolává na Platónův dialog Sofistés, v němž host z Eleje konstatuje, že definovat nejsoucno není o nic snazší než definovat jsoucno. Text argumentuje, že právě neschopnost tradiční ontologie uspokojivě vyřešit otázku jsoucnosti nejsoucího zakládá potřebu pro ustavení méontologie jako samostatné disciplíny. Tento nový přístup představuje nezbytný pokus o řešení hlubokých ontologických paradoxů, které zůstávají v rámci klasické metafyziky neobjasněny. Méontologie tak není pouhým protikladem ontologie, ale jejím nezbytným doplňkem, který se snaží o hlubší pochopení reality skrze analýzu toho, co se nachází mimo sféru prostého bytí.
Méontologie - smysl
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 11. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Méontologie - smysl
Proč se máme či dokonce musíme zabývat „méontologií“? A čím vlastně taková méontologie vlastně je resp. čím může být, aby to dávalo smysl? Filosofická disciplína, která se podle Aristotela měla zabývat tím, co jest, ovšem jen pokud právě jest (a ještě snad něčím, co k tomu náleží), tedy jsoucím, dostala mnohem později jméno „ontologie“ (sám Aristotelés žádné jméno neuvádí, když ji obsahově vymezuje). Méontologie by se tedy nejspíš měla zabývat nejsoucím. Ale to se nám rozhodně nejeví jako něco rozumného nebo co má smysl. - Nicméně je to tak jasné, jak se to na první pohled zdá? V čem vlastně spočívá ten zdánlivě obrovský rozdíl mezi „jsoucím“ a „nejsoucím“? Největší (asi) starověký filosof si ten problém uvědomoval, když nechal „hosta z Eleje“ v dialogu Sofistés prohlásit, že „nijak není snazší říci, co asi jest jsoucno, nežli co je nejsoucno“ (0955, př. Novotný, str. 48). Jenže když je nesnadné říci, v čem spočívá rozdíl mezi obojím, bude neméně nesnadné říci, čím se od sebe liší méontologie a ontologie. Nu, nesnadnost si žádá nových a nových pokusů o řešení. A to je prvním důvodem pro zřízení oné nové filosofické disciplíny, totiž méontologie, když se naopak ontologie až dosud prokázala jako neschopná se s problémem jsoucnosti nejsoucího uspokojivě vypořádat.
(Písek, 151115-1.)