Tento text se zabývá vztahem starořeckého atomismu k pojmům prostoru a času. Zatímco antičtí atomisté dospěli k závěru, že hmotná tělesa nelze dělit do nekonečna a musí existovat nedělitelné částice (atomy), podobnou logiku neaplikovali na čas. Autor poukazuje na to, že ačkoliv atomisté uvažovali o pohybu jako o „padání shora dolů“, hlubší analýza časové dimenze v jejich dochovaných textech chybí. Tento přístup pravděpodobně pramenil z redukce pohybu na čistě místní změny, při nichž se samotná podstata pohybujících se těles nemění. Text dále analyzuje, jak Zenónovy aporie problematizovaly pohyb a čas, což nutilo předsokratiky k hledání způsobů, jak tyto kategorie znovu začlenit do filosofického diskurzu. Výsledkem byla hypostaze neměnnosti skutečné „látky“. Prostor i čas byly následně vytěsněny do role vnějšího prostředí, zatímco samotná skutečnost zůstala vnitřně homogenní a neproměnná. Proměna se týkala pouze vnějších vztahů mezi těmito neměnnými entitami.
Atomismus a achronismus
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 4. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Atomismus a achronismus
Starořečtí atomisté vědomě uvažovali o dělení těles na menší a menší kusy a kousky, a měli za to, že v tomto dělení (vlastně rozsekávání) nelze pokračovat do nekonečna, nýbrž až po jistou mez, kdy další dělení (rozseknutí) už není možné. O času však tímto způsobem neuvažovali (atomy v jejich pojetí „padaly shora dolů“, ale o tomto „padání“ už dále nepřemýšleli, nejspíš proto, že „pohyby“ redukovali jen na pohyby místní, přičemž to, co se pohybovalo se samo neměnilo). Aniž proto můžeme přinést literární doklady citováním zřetelných formulací, je nám zřejmé, že myšlenka nemožnosti dělení (rozsekávání) těles a tělísek do nekonečna nebyla aplikována nejen na sám prostor, ale ani na čas. Tak jako Zenón argumentuje tím, že letící šíp musí na každém místě ,být‘ bez pohybu, takže sám jeho pohyb je tak problematizován, je nutně problematizován i čas, v němž jedině je pohyb možný. To ovšem vede k absurdním závěrům, takže další přemýšlení presokratiků musí uvažovat o tom, jak opět zařadit do relevantní filosofické tématiky jak prostor, tak čas (odtud ono „padání shora dolů“ u atomistů, ale už předtím mísení, spojování a rozpojování atd.) A děje se to tím, že je hypostazována neměnnost (a vnitřní homogennost) opravdové „skutečnosti“, vlastně „látky“ (jak zní pozdější termín). Prostor i čas jsou tak vykázány z vlastní „skutečnosti“ do jakéhosi vnějšího prostředí: „skutečnost“ sama je neproměnná, proměňují se jen její vnější vztahy k jiným skutečnostem.
(Písek, 130406-1.)