Tato stať se podrobně zabývá problematikou takzvaného rozpolcení subjektu a objektu (Subjekt-Objekt-Spaltung) a kritizuje toto pojetí jako pouhou zdánlivost, která je ve své podstatě neudržitelná a fakticky nemožná. Autor v textu přesvědčivě argumentuje, že neexistuje žádný subjekt, který by mohl být zcela oddělen od světa objektů, stejně jako neexistuje objekt, který by mohl obstát bez vztahu k nějakému subjektu. Práce reflektuje historický vývoj chápání subjektivity a připomíná řecké filosofické pojetí, v němž byla pravda (epistémé) založena na nazírání (theória), které bylo vnímáno jako nezávislé na konkrétním pozorovateli. S moderním 'objevem' subjektu se však ukázalo, že dřívější představa o přímém nazírání skutečnosti je nadále neudržitelná. Text se proto soustředí na dva klíčové problémy: jakým způsobem se subjekt vyděluje z komplexního 'přediva vztahů' tvořících realitu a jak tento vydělený subjekt následně znovu navazuje kontakt se svým blízkým i vzdáleným prostředím. Cílem je překonat tradiční dichotomie a nahlédnout subjekt jako integrální součást dynamické skutečnosti.
Subjekt uprostřed ‚skutečnosti‘
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 4. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Subjekt uprostřed ‚skutečnosti‘
Známé heslo o rozpolcení skutečnosti na subjekt a objekt (Subjekt-Objekt-Spaltung) je zatíženo některými závažnými nejasnostmi a problémy. Takové „rozpolcení“ je totiž pouze zdánlivé, ve skutečnosti je nemožné. Není žádného subjektu, který by mohl být oddělen od objektu či objektů (pokud se subjekt nevyděluje sám), stejně tak jako není žádného objektu, který by obstál bez nějakého subjektu či subjektů (jakožto „objekt“). Až do té doby, ba přímo do té „chvíle“, kdy se „subjekt“ stal skutečným objevem, pro nějž nám chybělo nejen žádné „původní“, ale vůbec jakékoli jiné slovo, takže jsme masově zůstali při starém, byť nevyhovujícím termínu, se zdálo být něčím naprosto samozřejmým, že subjekt znamená subjektivitu, a tedy něco odlišného od skutečnosti. (Řekové vše „subjektivní“ řadili mezi doxa, zatímco epistémé byla postavena na theória, a jako takovéto „pouhé“ nazírání se obešla bez „subjektu“ nazírajícího – ten totiž mohl být kdykoli vyměněn, aniž by to mělo vliv na „nazřené“.) Jakmile byl objeven „subjekt“ a bylo to vše nutno znovu promyslit, ukázalo se nemožným nadále počítat s nějakým přímým nazíráním a bylo třeba se soustředit na dvojí: 1) jakým způsobem se subjekt vyděluje ze skutečnosti jakožto obrovského „přediva vztahů“, a 2) jak vlastně takový ze svého prostředí vydělený subjekt znovu navazuje kontakty se svým blízkým i vzdáleným okolím.
(Písek, 130410–1.)