Tento text se zabývá filosofickým zkoumáním pojmu nepředmětnosti a otázkou, jakým způsobem ji lze učinit součástí naší zkušenosti. Autor nejprve řeší potřebu ospravedlnit myšlení o nepředmětných skutečnostech a definuje zkušenost jako akt, jímž subjektivita přesahuje své vlastní hranice směrem k realitě. Hlavním problémem je překonání tradičního sklonu interpretovat vše nesubjektivní jako „předmět“ či „objekt“. Autor navrhuje rozlišovat mezi „tematizací“, tedy zaměřením mysli na určité téma, a „zpředmětňováním“, které redukuje skutečnost na něco smyslově uchopitelného v přítomnosti či minulosti. Zásadní perspektivu vnáší úvaha o čase: zatímco běžná předmětná zkušenost se opírá o smysly a směřuje k tomu, co již jest, nepředmětnost může souviset s rozměrem přicházející budoucnosti. Text tak klade fundamentální otázku po samotné možnosti zkušenosti s tím, co není před námi jako hotový objekt, ale co si přesto nárokuje svou pravdivost a skutečnost v procesu neustálého přicházení.
Nepředmětnost jako zkušenost / Zkušenost s nepředmětností
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 5. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Nepředmětnost jako zkušenost / Zkušenost s nepředmětností
Abychom nepředmětnost mohli zkoumat a vůbec myslit, musíme takové myšlenkové podnikání nějak ospravedlnit (německy to je „bewahrheiten“); musíme totiž nějak zdůvodnit, proč něco „nepředmětného“ (ať už jen zčásti nebo dokonce ryze nepředmětného) můžeme a smíme považovat za skutečné. Leč: co to je „zkušenost“? Každá zkušenost je zkušeností něčeho, a k tomuto „něčemu“ se zkušenost nějak vztahuje, ale zároveň neplatí, že to, k čemu se zkušenost vztahuje, je pouze nějakou její vnitřní záležitostí, tj. že to je součástí a složkou samotného (našeho) zakoušení. Tak např. zakoušet hlad nebo vůbec bídu neznamená zůstávat svým zakoušením v mezích subjektivity, i když zakoušení nepochybně vždycky subjektivitou jest a zůstává. Ve zkušenost svou pouhou subjektivitu nutně opouštíme, neboť se jí vztahujeme někam „ven“, mimo hranice subjektivitu, k něčemu, co není pouze subjektivní, nýbrž co je „skutečné“. Skutečná je ovšem už sama subjektivita, takže tím není ještě zdaleka řečeno dost; chceme svou subjektivitu – a zejména tedy svou subjektivní zkušenost – nějak opustit, překročit, přesáhnout a zamířit k něčemu co není její jejich) součástí. Obvykle – pod vlivem dlouhé tradice – míváme sklon to, co není pouze subjektivní, chápat (tj. interpretovat) jako „objektivní“, snad přímo jako „objekt“, česky „předmět“. A tak se dostáváme k prvnímu neladu, ba rozporu: jak můžeme „nepředmětnost“ učinit „předmětem“ své zkušenosti? Abychom se vyhnuli rozporu především jen zdánlivému, musíme rozlišit dvojí význam slova „předmět“ v běžném užívání. Když své myšlení (nebo i svou aktivitu) zaměřujeme na něco, co sice je mimo ně, máme na mysli něco vně našeho myšlenkového směřování, něco, co není součástí onoho myšlenkového zaměření; pak můžeme stejným právem mluvit třeba o zaměření na „téma“, čili o „tématizování“. To však ještě zdaleka nutně neznamená, že toto tematizované nutně musí být (v nějakém smyslu) „před“ námi jako něco „předmětného“, tedy jako „předmět“ ve smyslu „objekt“. Co se vlastně rozumí tím „před námi“? Obvykle tím míníme, že to můžeme vidět, slyšet, čichat, ochutnat nebo se toho dokonce dotknout. S jakousi nezdůvodněnou a neověřenou samozřejmostí se v první řadě obracíme na zkušenost našich pěti smyslů. Avšak to znamená, že ono „před“ míří do právě pomíjející přítomnost a pak do minulost. „Před“ však může znamenat také: do budoucnosti! Jakou „zkušenost“ vůbec můžeme „mít“ s přicházející budoucností, necháme-li stranou přetrvávající minulost? Jen tu, že „přichází“, tj. že vždy znovu přichází ? – Teprve nyní se vyjasňuje, oč jde, chceme-li uvažovat o zkušenosti s nepředmětným a s nepředmětností. Je taková „zkušenost“ vůbec možná?
(Písek, 130508-1.)