Text se věnuje hloubkovému filosofickému zkoumání pojmu jednotliviny (individua) v trvalém napětí vůči obecninám. Autor kriticky reflektuje otázku, za jakých okolností lze hromadu či celek nahlížet jako jednotlivost. Zatímco hromada představuje z definice mnohost, každý celek je bytostně jednotlivostí, byť nemusí být nutně jedinečný v absolutním smyslu. Práce analyzuje dialektický vztah mezi podobností, která umožňuje konstituování obecnosti, a vnitřní jedinečností, kterou nenarušuje ani extrémní míra podobnosti mezi objekty. Zvláštní pozornost je věnována rozlišení mezi pravou jedinečností a jedinečností nižšího řádu, jež vyplývá z prostoročasové situovanosti, například u atomů. Autor radikálně zpochybňuje předpoklad absolutní identity objektů téhož druhu a na základě zkušenosti s živou přírodou dovozuje, že vše jednotlivé je ve své podstatě neopakovatelně jedinečné. Tato fundamentální jedinečnost je však v každodenní zkušenosti často přehlížena a plně připisována pouze lidským subjektům, k nimž chováme osobní vztah.
Jednotlivina („individuum“)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 6. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Jednotlivina („individuum“)
Tradičně se o „jednotlivinách“ a „jednotlivém“ uvažuje v protivě vůči tzv. obecninám a obecnému. Nám půjde o něco jiného, což vyžaduje příslušné osvětlení. Problém „obecnosti“ teď necháme stranou a soustředíme se jen na ono „jednotlivé“. Máme-li upřesnit rozdíl mezi hromadou a celkem, půjde přece v obou případech o hromady jednotlivé, tedy „konkrétní“ (ovšem nikoli ve smyslu původním, tedy o srostlice), jakož ovšem i o celky jednotlivé, tedy konkrétní (nyní v plném původním slova smyslu). Naše otázka tedy bude znít: kdy a za jakých okolností můžeme považovat resp. považujeme hromadu za jednotlivost? Hromada je ex definitione mnohost; jak by tedy mohla být chápána jako jednotlivost? (Obecnost však rovněž předpokládá mnohost: abychom mohli vytknout nějakou vlastnost, nějaký znak apod. jako „obecný“, musíme předpokládat mnohost „jednotlivin“, které se touto vlastností či tímto znakem vyznačují, tj. navzájem se podobají). Každý celek je jednotlivostí, ale nemusí být jedinečný, nýbrž může vedle sebe mít množství podobných celků. To, čím se sobě takové celky podobají, je jejich „obecným“ rysem, charakterem, vlastností. Celek se nestává celkem tím, že je jedinečný a tedy v ničem (nebo v něčem) nepodoben jiným, nýbrž tím, že je „jeden“. Na druhé straně však i tam, kde je podobnost určitých celků obrovská, nemusí tím být (a skutečně není) narušena jedinečnost každého z nich. Ovšem takováto jedinečnost je pouze nepravá resp. je nižšího řádu (každý atom vodíku resp. každé jádro vodíku, navzdory obrovské podobnosti s jinými jádry vodíku – i když to vše záleží na naší rozlišovací schopnosti – je jedinečný v tom smyslu, že na témž místě v témž čase nemůže být víc než právě jeden jediný atom resp. jedno jediné jádro tohoto atomu; ovšem umístění v čase a prostoru, tj. situovanost, není v pravém smyslu vlastností, v našem případě vlastností určitého jádra – už jenom proto, že tato jeho situovanost se proměňuje). Nicméně k jednotlivým atomům nemáme náležitý přístup, takže předpoklad „totožnosti“ všech atomů téhož druhu je v nejlepším případě jen metodický či praktický, ale nikoli nepochybný a nezpochybnitelný. Obecná zkušenost s „věcmi“, zejména pak živými (tj. živými bytostmi) nám říká, že dokonalá „identita“ v tomto světě neexistuje. Takže je „jedinečné“ vlastně vůbec všechno jednotlivé. Jsme ovšem zvyklí tomuto druhu jedinečnosti nevěnovat náležitou pozornost, pokud nejde o lidi, o známé, tedy o konkrétního člověka.
(Písek, 130629-2.)