Tento text se zabývá povahou myšlenek a jejich vzájemných vztahů v kontextu filosofického tázání po subjektivitě a nepředmětnosti. Autor zkoumá dynamiku mezi aktivním myslícím subjektem a autonomními vazbami, které mezi myšlenkami existují. Subjekt není ve vztahování myšlenek absolutním suverénem; spíše se setkává s vnitřními normami a výzvami, které mu udávají směr správného uvažování. Tyto normy přicházejí ze sféry nepředmětnosti a budoucnosti jako požadavky na své uskutečnění. Klíčovým konceptem je rozlišení mezi aktuálně myšleným a ideami, které představují dosud neuskutečněné myšlenky. Text nastiňuje základní problém nové interpretace nepředmětnosti jako svébytné sféry skutečnosti, přičemž se táže po možnosti existence jednotlivostí tam, kde ještě nedochází k běžným formám integrace mnohosti v jednotu. Tato úvaha směřuje k hlubšímu pochopení ontologického statusu myšlení a jeho vztahu k tomu, co nás přesahuje.
Myšlenky a jejich vztahy
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 7. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Myšlenky a jejich vztahy
Myšlenky se na sebe či k sobě nepochybně mohou („dovedou“) vztahovat, i když to stejně na první pohled mohou jen prostřednictvím aktivně myslícího subjektu. Hlavním problémem však je to, že subjekt ve svém vztahování jedněch myšlenek k druhým není žádným suverénem, který by mohl dělat cokoli. A to, jak se „správně“ jedna myšlenka vztahuje nebo má vztahovat k jiné, je pro myslící subjekt jakýmsi pokynem, návodem či spíše výzvou, a svým způsobem tedy normou či kritériem (byť nepředmětným, tj. nikoli „daným“, nýbrž „přicházejícím“ (z nepředmětnosti, tedy z budoucnosti) a ucházejícím se o provedení, uskutečnění, následování, dokonce snad až podrobení, podřízení.) Musíme tedy předpokládat, že vedle toho, jak myslící subjekt ze své strany aktivně vztahuje jednu myšlenku k druhé, je tu ještě nějaký druh vzájemného „vztahování“ či „vztažení“ již mezi myšlenkami ještě neuskutečněnými, ještě ne-myšlenými. Nazvěme tyto ještě ne-myšlené myšlenky ideami: vidím jako základní problém nového pojetí „nepředmětnosti“ jako celé sféry skutečnosti, zda a v jakém smyslu můžeme uvažovat o „jednotlivostech“ i tam, kde k žádnému typu jinak nám běžně známé integrace mnohého v něco jednotného, ještě n emůže být řeřči.
(Písek, 130703-3.)