Text se zabývá ontologickým pojetím jsoucna jakožto události, která je definována svým počátkem, průběhem a koncem. Autor analyzuje hierarchickou strukturu složitých jsoucen, v nichž entity vyšší úrovně sjednocují a koordinují jsoucna nižších úrovní. Tento princip je demonstrován na příkladu živých organismů, kde mnohobuněčné celky integrují činnost buněk a vnitrobuněčných orgánů. Klíčovým prvkem úvahy je vztah mezi samostatností částí a integritou celku, přičemž každá úroveň může vykazovat odlišné tempo dění a vlastní časové ohraničení. Úvaha sahá až k mikroskopické úrovni atomových jader, jejichž vnější stabilita je ve skutečnosti výsledkem extrémně rychlých a koordinovaných vnitřních procesů. Celkově text ukazuje, že bytí není statickým stavem, nýbrž dynamickým procesem koordinace událostných dění na různých strukturních úrovních, od atomů až po komplexní organismy, což tvoří základ funkční jednoty světa.
Bytí jsoucího (jsoucna)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 7. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Bytí jsoucího (jsoucna)
Jsoucno (pravé jsoucno) je vždy událostí, tj. má svůj počátek, průběh a konec. Pokud nejde o nejnižší úroveň jsoucího, představuje složité, tj. komplikované jsoucno jakousi více nebo méně pevně soustředěnou (integrovanou) strukturu, v jejímž rámci dostávají své místo a zejména svou funkci jsoucna nižších úrovní. Nejsrozumitelněji to lze pozorovat a ukázat na živých bytostech (organismech): mnohobuněčný organismus v sobě, tj. ve svém událostném dění, integruje (sjednocuje) událostné dění mnoha buněk, které sice zachovávají v něčem svou samostatnost a svébytnost, ale podřizují se vůdčí funkci organismus jako celku, takže v něčem jsou samostatné, ale nikoli úplně samostatné. Každá buňku v sobě sjednocuje různé vnitrobuněčné orgány, jejich samostatnost resp. nezávislost na celé buňce však je už mnohem menší, ale není nulová; některé lze uměle vyjmout a přenést do jiné buňky a ponechat je nové, odlišné integrující schopnosti, přičemž něco z funkčnosti příslušné vnitrobuněčné složky zůstane v jistém rozsahu zachováno. Zajímavé je při tom, že tempo dění nižších složek nemusí být stejné jako tempo dění příslušné složky vyšší nebo případně jako tempo dění buňky jako celku, i když tato různá tempa mohou být významným způsobem také koordinována. Odtud je zřejmé, že o „bytí“ lze mluvit (a uvažovat) nejen v případě celků, nýbrž i v případě subsložek celků: buňka v nějakém tělesném orgánu může žít svým tempem a může začínat i končit odlišně od začátku i konce, ale i tempa onoho orgánu jako sub-celku, a někdy i odlišně od tempa a počátku i konce organismu jako celku. Docela zvláštní poměry panují v případě vztahů mezi pro život nezbytnými prvky, jimž resp. jejichž atomům se dostává významných funkcí v molekulách, makromolekulách, vnitrobuněčných orgánech a pak dál a výš: jádra atomů se zdánlivě ničeho neúčastní, jejich kontakty s většími polo-celky (subsložkami) jsou prostředkovány pouze nesledovatelným chování „jejich“ elektronů (které se však stále vyměňují, takže je pro nás naprosto neuchopitelné, jak jejich chování může souviset s „celkovým plánem organismu“, jak to formuloval třeba Whitehead). A samo „bytí“ atomových jader je zvenčí takřka neregistrovatelné, pokud nejde o něco takového jako rozpad jádra; ovšem zároveň víme, že ta navenek zdánlivá stabilita je pouze úžasně efektivním výsledkem koordinace rychlých, ba někdy mimořádně rychlých průběhů vnitrojaderných procesů, jaké si v nejlepším případě dokážeme jen teoreticky konstruovat, ale jaké nikdy nemůžeme a nebudeme moci přesně a v jednotlivostech sledovat.
(Písek, 130720-1.)