Text se zabývá konceptem nepředmětnosti, který nepředstavuje objev nové dimenze reality, nýbrž odkazuje na aspekty skutečnosti, které byly v dějinách myšlení systematicky přehlíženy nebo chybně redukovány na předmětné formy. Autor kritizuje tradici západního myšlení, která se po řeckém vynálezu pojmovosti soustředila téměř výhradně na předmětné stránky světa. Argumentuje, že ryzími předměty jsou pouze naše vlastní konstrukce, zatímco konkrétní skutečnosti v sobě vždy nesou nepředmětný rozměr. Zdůrazňování nepředmětnosti má dnes zásadní význam jako obrana proti neustálým pokusům o násilné zpředmětňování a následné mystifikování reality skrze myšlenkové uchopení. Cílem je poukázat na limity pojmového myšlení a připomínat existenci nepředmětných stránek soubytí, dokud se lidské uvažování nezbaví návyku paušálně zpředmětňovat vše, k čemu se vztahuje. Termín nepředmětnost tedy funguje jako dočasný, leč nezbytný korektiv našeho intelektuálního přístupu k bytí a světu jako celku.