Tento filosofický text se zabývá povahou času a specifickým procesem „časení“, v němž hraje klíčovou roli aktivní subjekt. Budoucnost je zde nahlížena jako sféra dosud ne-jsoucího, která vyžaduje zásah subjektu, aby se prostřednictvím jeho akcí stala přítomnou skutečností. Autor zdůrazňuje, že toto subjektivní časování postupuje proti směru obecného plynutí času, čímž dochází k napětí mezi ne-předmětnou budoucností a konkrétní předmětnou realitou. Subjekt nejen umožňuje přechod budoucnosti do přítomnosti, ale svou aktivitou ji také proměňuje. Tento proces zpřítomňování je však pomíjivý; přítomnost se subjektu neustále mění v „bylost“ neboli minulost. Minulost pak zůstává uchována buď ve sféře subjektivní paměti, nebo jako vnější stopy, které se vymaňují z organizované jednoty a integrity subjektu. Úvaha tak přináší hluboký vhled do dynamiky bytí jakožto neustálého výkonu zpřítomňování a následného vytrácení se do dějin.
Čas a „časení“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 9. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Čas a „časení“
Čas přichází „z budoucnosti“, ale z budoucnosti, která „ještě není“, tj. není „jsoucí“. Aby se ne-jsoucí budoucnost stala „jsoucí“, musí s jí ujmout nějaký subjekt, aby ji „uskutečnil“ (tj. zpřítomnil) svou aktivitou, svými akcemi. Těmito svými akcemi se však subjekt obrací přicházející budoucnosti vstříc, což znamená, že jeho vlastní „časení“ (časování) postupuje proti „proudu“ času obecného. (Nemůžeme říci, že proti přicházející budoucnosti, protože ta nepřichází v „proudu“, tj. neproudí, neteče – rozhodně ji nelze přirovnat k proudu řeky, jak to kdysi dávno udělal třeba Hérakleitos.) Jak tedy můžeme mluvit o tom, že „budoucnost přichází“? Zatím to nedovedu rozhodnout, musím prostě vždy přísně rozlišovat mezi „pohybem“ ve sféře ne-předmětnosti a pohybem ve sféře „předmětnosti“ (také-předmětnosti, tedy konkrétnosti, konkrétních skutečností). Subjekt tedy nejen aktivně umožňuje, aby se budoucnost stávala (jen v nějakém přiměřeném rozsahu!) přítomností, ale zároveň tímto zpřítomňováním něco na budoucnosti mění. A tyto změny, které jsou aspoň zčásti „zásluhou“ jeho aktivit, se dějí ve sféře (v rámci) jeho budosti, a to po celou dobu jeho bytí, tj. jsou součástí výkonu jeho bytí. Je ovšem třeba pamatovat na to, že subjekt toto zpřítomnění nemůže „udržet“, nýbrž že se mu jakoby „mění“ pod rukama v bylost – a to nejen vlastním spádem (setrvačností, přechodem časovým), nýbrž opět zčásti jeho aktivitou – tou se ovšem stává nejen součástí jeho bylosti, nýbrž jednak součástí jeho „paměti“, jednak po sobě ponechává stopy, které už vypadávají z rámce jeho (jím organizované)¨“jednoty“, „integrity“.
(Písek, 130927-4b.)