Tento text se zabývá nezbytností pojmového rozlišení mezi termíny „reálné“, „skutečné“ a „jsoucí“, které jsou v běžné i odborné řeči často chybně zaměňovány. Autor definuje „reálné“ jako sféru věcí (res), která je ustavena vnějším rozlišováním a jazykovou konvencí, což slouží především k identifikaci předmětů v komunikaci. Naproti tomu „skutečné“ je úzce spjato s činy a aktivitami; zahrnuje to, co ze skutků vychází nebo je jejich výsledkem, přičemž vykazuje jistou míru samostatnosti přesahující pouhou lidskou libovůli. V rámci méontologického přístupu je navíc navrženo další rozšíření významu tohoto pojmu. Kategorie „jsoucího“ pak představuje to, co je nejen skutečné, ale i vnitřně integrované v jednotu. Tato integrita vychází z nitra jsoucího samého, nikoliv pouze z vnějšího pohledu. Text tak kriticky poukazuje na častou chybu, kdy je jsoucí redukováno na pouhou realitu či věcnost, a zdůrazňuje potřebu vnímat vnitřní autonomii jsoucnosti.