Text se zabývá ontologickým a terminologickým vymezením pojmu „pravost“ v kontextu filosofického myšlení. Autor vychází z nutnosti rozlišovat mezi pravým a nepravým, přičemž upozorňuje na specifika českého jazyka, který v jednom slově „pravý“ spojuje různé významové odstíny, jež jsou v jiných jazycích, například v němčině, jasně rozlišeny. Úvaha postupuje od základního rozlišení mezi skutečným a zdánlivým (např. pravé zlato) k hlubšímu pojetí pravosti jakožto naplnění určité funkce či nároku v dané situaci. Pravé není pouze to, co odpovídá svému vnějšímu zdání, ale především to, co v konkrétním kontextu naplňuje svůj účel a odpovídá tomu, čím „má být“. Tato koncepce pravosti je vposledu zasazena do širšího rámce celkového smyslu. Pravost jednotliviny je tak nahlížena jako relační kategorie, kterou lze plně pochopit pouze ve vztahu k celku a k teleologickému řádu bytí. Celý text tak směřuje k ukotvení pojmu pravosti v etickém a ontologickém rozměru skutečnosti.
„to“ Pravé
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 1. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
„to“ Pravé
Filosofie musí akceptovat onu předfilosofickou nutnost rozlišovat mezi „pravým“ a „nepravým“. V češtině ovšem – třeba na rozdíl od němčiny – splývají některé významy slova „pravý“, a jsme proto postaveni před nutnost ony významy rozlišit a ukotvit je přinejmenším pojmově, nemůžeme-li to učinit i terminologicky, tj. volbou různých slov. Pravé je to, co tak nejen vypadá, ale vskutku tím „jest“: jde o rozdíl mezi „skutečným“ a „zdánlivým“. Tak např. mluvíme o „pravém zlatu“ a „falešném zlatu“ (nebo stříbru, tzv. kočičím stříbru, atd.). V němčině se mluví o tom, co je „echt“, eventuelně co je „recht“, ale také, co je „wahr“. Ovšem „pravost“ nemůže vposledu spočívat jen v tom, že něco „jest“ opravdu takové, jakým se být zdá, jak vypadá. „Pravost“ záleží v něčem daleko náročnějším: nejde jen o to, aby něco bylo takové, jakým se být zdá, ale také – a dokonce hlavně – aby něco splnilo jistou „funkci“ v dané situaci, totiž aby bylo právě tím, co v té situaci „býti má“. A nejenom v nějaké nahodilé dané situaci, ale v situaci, která sama měla být, měla nastat, a která k tomu, aby byla tím, čím být má, potřebuje právě toho, o čeho „pravost“ jde a půjde. To znamená: pravost čehokoli jednotlivého může být poznána a určena pouze relativně, tj. ve vztahu k širším kontextům – a posléze ve vztahu k „celku“, tj. k celkovému „smyslu“ všeho, k celku toho „pravého“ jakožto toho, co „má být“.
(Písek, 120101-1.)