Text se zabývá Patočkovým pojetím „českého traumatu“, které pramení z úpadku husitské reformace a následné násilné rekatolizace, jež vedla k národnímu a jazykovému úpadku. Autor analyzuje podstatu traumatu jako kombinaci vnějšího otřesu a vnitřní neschopnosti se s ním náležitě vyrovnat. Trauma není vnímáno pouze jako historická událost, ale především jako neschopnost začlenit minulost do národní identity bez neustálého otevírání starých ran. Místo neproduktivní přecitlivělosti a uvíznutí v minulosti autor zdůrazňuje potřebu aktivního zpracování dějin – schopnost asimilovat minulé zkušenosti, „strávit“ je a oddělit podstatné od zbytného. Patočkova kritika je zde interpretována nikoli jako necitlivost, nýbrž jako výzva k praktickému a produktivnímu přístupu k vlastní historii. Tento proces zahrnuje přijetí odpovědnosti za minulost a její integraci do současného života národa, čímž se předejde věčnému pocitu ublíženosti a historické stagnaci.