Tento text se zabývá základním problémem determinismu, tedy otázkou, jakým způsobem může jedna entita kauzálně určovat druhou. Autor rozlišuje mezi pouhou setrvačností, kterou je třeba vysvětlit jako zprostředkovanou aktivitu, a přímým působením minulosti na budoucnost, jež označuje za logicky neudržitelné a absurdní. Jádro argumentace spočívá v přehodnocení pojmu časovosti. Časování je v textu představeno jako aktivní výkon směřující k budoucnosti, nikoli jako pasivní podléhání toku času. Skutečně nové skutečnosti nemohou mít svůj původ v minulosti, ale vznikají skrze realizaci budoucích možností. Zásadním závěrem je, že determinace není jednostranným tlakem minulých událostí, nýbrž je ve své podstatě závislá na schopnosti reagovat, tedy na reaktibilitě daného subjektu. Autor tak odmítá lineární pojetí kauzality ve prospěch dynamického modelu, který zdůrazňuje lokální podmínky a aktivní proces časování.
Determinace
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 5. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Determinace
Základní problémem tzv. determinismu je vyjasnění toho, jak může něco, např. „A“, určit, determinovat, kauzálně ovlivnit atd. něco jiného, tedy naoř. „B“. Lze to také formulovat jinak: jak se nějaká podmínka může stát příčinou (nebo jak může být pojata jako příčina) něčeho jiného. Problémem tedy není pouhá setrvačnost (tedy jak může „A“ zůstat nějaký kratší nebo delší čas beze změny (nebo téměř beze změny), jak může přetrvávat (když se všechno stále mění). Setrvačnost nepochybně funguje (i když i tu je třeba objasnit resp. vysvětlit jako zprostředkovanou určitým typem aktivit), ale „působení“ z minulosti do budoucnosti (zejména přímé působení – přes přítomnost jistě, ale přes „čí“ přítomnost?) je nejen neprůhledné, ale vysloveně absurdní. Chyba je především v nesprávném chápání časovosti a časování. Samo „časování“ je třeba chápat jako aktivitu, „prodírající“ se proti tzv. „toku času“, přičemž ovšem máme na mysli onen „obecný čas“, který je vždy vázán na lokální podmínky (tj. není možno o něm uvažovat jako o společném a totožném pro celý Vesmír). Naproti tomu „časování“ je výkon, je to spění směrem do budoucna (zejména do budosti resp. provádění, uskutečňování „nového“ a tím realizace oné budosti). A žádné opravdu „nové“ nemůže mít svůj zdroj či původ v čemkoli minulém. Determinace je tedy svou podstatou závislá na reagování, tedy reaktibilitě.
(Písek, 120507-3.)