Tento text kriticky zkoumá současnou praxi hojného citování v rámci filosofické tvorby a upozorňuje na rizika s tím spojená. Autor zdůrazňuje, že vytržení citátů z původního kontextu představuje zásadní problém, neboť krátké úryvky bez náležitého rámce ztrácejí svou určitost a stávají se vágními. Zatímco u aforismů může být tento přístup inspirativní, u komplexních filosofických problémů hrozí, že citovaný text nabude významu, který je v přímém rozporu s původním záměrem myslitele. Článek dále zpochybňuje vypovídací hodnotu sledování citovanosti ve filosofii, kterou vnímá spíše jako indikátor dobových mód a trendů než jako měřítko skutečné myšlenkové hloubky. Nadměrný citační doprovod je v tomto smyslu interpretován jako projev povrchnosti a uspěchanosti autora, jenž dává přednost pouhým nápadům před důkladně zpracovanými myšlenkami. Text tak vybízí k návratu k autentickému filosofování, které upřednostňuje hloubku porozumění nad formálním odkazováním na autority.