Tato filosofická úvaha se zaměřuje na hlubší pochopení fenoménu změny a jejího vnitřního sepětí s pojmem novosti. Autor vychází z teze, že jakákoli změna, kterou nevnímáme jako náhlý skok, v sobě nutně kombinuje prvek nově vznikajícího s prvkem setrvávajícího. Náhlost je zde interpretována jako pouhé zdání způsobené vysokou rychlostí děje. Text dále rozvíjí myšlenku, že i zdánlivá nehybnost či prosté setrvávání věci v čase je ve své podstatě formou extrémně pomalé změny. To vede k závěru, že vše jsoucí bylo ve svém počátku nové, přičemž proces změny je neustálým proplétáním vzniku a zániku. Zásadním bodem argumentace je odmítnutí existence trvalých, neměnných elementů, které by tvořily nehybný základ světa. Takový předpoklad autor považuje za logicky neudržitelný a vnitřně rozporný, čímž zdůrazňuje procesuální charakter veškeré skutečnosti, kde nic nestojí mimo proudění a dění.
Změna a „novost“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 7. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Změna a „novost“
Vyloučíme-li náhlé změny skokem (jako změny pouze tak rychlé, že nám jako „skok“ připadají – takže ta „náhlost“ je jen zdáním), pak každá změna je něčím (v něčem) nová, ale zároveň také něco „svého“ (či spíše již jsoucího) jakoby zachovává, tj. je zčásti jakoby setrváváním toho, co tu už bylo. Podrobným zkoumáním se ovšem ukáže, že i pouhé setrvávání je také změnou, jen velice pomalou. Takže v jistém základním, „fundamentálním“ smyslu „je“ (resp. „bylo“) vlastně všechno původně „nové“, něco je (bylo) „nové“ už velmi dávno, něco je novější a něco „vzniká“ právě nyní a zde. V každé změně je tedy obsažen také vznik něčeho nového a zánik něčeho, co tu už bylo (tedy „starého“). Domyslíme-li důsledky, stává se také zřejmým, že starý předpoklad nějakých posledních „elementů“, které nevznikly, ale také nezanikají, je chybný, vnitřně rozporný a neudržitelný. (Neplatí tedy, že každá změna se děje pouze na nějakém podkladu, který se sám neděje.)
(Písek, 120707-2.)