Tento text se kriticky zamýšlí nad tradičním pojetím budoucnosti jako „eschatonu“, tedy jako něčeho „posledního“. Autor zpochybňuje běžné chápání eschatologie jako nauky o konci a ukazuje, že taková interpretace zásadně zkresluje nejen vnímání budoucnosti, ale i samotné přítomnosti. Pokud je přítomnost nahlížena pouze jako směřování k předem danému cíli či konci, ztrácí svou autentickou otevřenost. Skutečná budoucnost by podle autora měla být chápána jako přicházení něčeho radikálně nového a nebývalého, co není předem rozhodnuto ani obsaženo v žádném projektu. Přítomnost je v tomto smyslu otevřeným prostorem pro to, co je „ještě nejsoucí“. Budoucnost tedy nepředstavuje uzavření dějin v podobě konce, nýbrž neustálou možnost vzniku novosti, která překračuje veškeré dosavadní danosti a očekávání. Tento přístup vyžaduje zásadní ontologický obrat v tom, jak rozumíme času a lidské existenci v něm.