Text se zabývá významem vztahu k jiným myslitelům v procesu filosofování. Autor odmítá pojetí filosofie jako pouhé znalosti historie nebo slepého následování vzorů. Klíčem k plodnému myšlení je tvůrčí napětí. Jsou představeny dvě cesty: První spočívá v nalezení distance u myšlenky, s níž souhlasíme, což umožňuje její hlubší a osobnější osvojení. Druhá cesta vede skrze hloubkové vyvracení myšlenek, které odmítáme, přičemž je nutné zachovat to, co je v nich pravdivé a cenné. V návaznosti na Emanuela Rádla autor zdůrazňuje, že každá skutečná myšlenka vyvěrá z jiných myšlenek. Cílem je vyhnout se nebezpečí epigonství a pouhému skládání útržků cizích děl. Skutečná filosofická práce vyžaduje kritický odstup od toho, co se nám líbí, a naopak schopnost ocenit přínos v tom, co původně zavrhujeme. Tento přístup chrání integritu myslitele a umožňuje vznik originálního díla, které není jen napodobeninou, ale živým pokračováním filosofického dialogu.
Orientace na jiných filosofech
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 10. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Orientace na jiných filosofech
Ve filosofování je důležitá orientace na jiných filosofech; ale ta vůbec nespočívá v tom, že toho o druhých filosofech hodně víme, ani v tom, že se nějak sami konformujeme se způsobem jejich myšlení. Právě naopak: nejpozoruhodnější a nejnosnější myšlenky se po pravidle rodí v napětí s těmi druhými mysliteli (a nemusí to být nutně napětí širokého nesouhlasu). Pokud mohu stavět na vlastní zkušenosti, dosahoval jsem nejlepších výsledků na dvou odlišných cestách. Buď jsem souhlasil s nějakou cizí myšlenkou, a pak jsem hledal ty souvislosti, v nichž jsem se mohl od pouhého souhlasu nějak distancovat, v něčem se od myšlenky druhého myslitele trochu emancipovat, abych pak tím vřeleji mohl potvrdit, s čím opravdu mohu souhlasit a také souhlasím. (Právě tímto způsobem jsem si „po svém“ osvojil myšlenku „události“ při četbě Whiteheada.) A druhá, možná obtížnější cesta se otvírá tam, kde cizí myšlenku odmítáme, ale neodvrhujeme, nýbrž chceme ji vyvrátit. A tím, jak ji vyvracíme, musíme jít do hloubky (protože nám na tom záleží, ono nám o tu myšlenku opravdu jde, my se od ní jen tak neodvracíme) – a pak musíme čelit smyšlence tak, abychom nezavrhli i něco,, co je v ní pravého, závažného, cenného. Rádl měl pravdu, když zdůrazňoval, že každá skutečná myšlenka se rodí z jiných skutečných myšlenek. Velkým problémem pro každého filosofa je ovšem, aby se nestal jen epigonem, přívržencem a napodobitelem jiného myslitele, ale také aby svou filosofii jen neskládal z útržků kradených jinde. Právě to opravdové úsilí, distancovat se v něčem i od toho, co se nám zamlouvá a líbí, a zase naopak najít něco pozitivního resp. aspoň nějak zajímavého na tom, co se nám nezdá, ba co odmítáme, nás před tímto problémem či spíše nebezpečím může chránit.
(Písek, 121027-2.)