Tato studie se podrobně zabývá historickým vývojem pojmů „vnitřní“ a „vnější“ v kontextu evropského filosofického myšlení a zdůrazňuje jejich zásadní roli při formování moderního pojetí subjektu. Autor sleduje tuto linii od Leibnize, který sice objevil svébytnost nitra, avšak mylně přitom znicotnil vnější svět, přes německé romantiky, kteří vnějšek zachovali pouze jako entitu závislou na subjektu. Významný posun představuje Hegelova filosofie, která se pokusila o syntézu skrze tezi o identitě vnitřního a vnějšího, kde proces zvnějšnění paralelně odpovídá vnitřnímu obsahu. Tento model identity však následně zpochybnil Kierkegaard, jenž trval na tom, že nitro vždy obsahuje více, než kolik lze kdykoli zvnějšnit. Tato kritika vede k poznání, že absolutní totožnost mezi oběma sférami nelze udržet. Práce uzavírá, že vnitřní a vnější jsou neoddělitelné složky, které teprve ve svém vzájemném a neodlučném vztahu vytvářejí skutečný „celek“, v němž jedna strana nutně předpokládá druhou.