Text se zabývá ontologickou povahou celku a jeho vztahem k okolnímu prostředí. Autor zdůrazňuje, že každý skutečný celek se aktivně vymezuje vůči svému okolí, přestože je na něm existenčně závislý. Tato integrace a sjednocení nejsou pouze výsledkem lidského poznání, ale procesem, který vychází z vnitřní aktivity samotného celku. Dokument se dále zamýšlí nad tím, jakým způsobem celky svou integritu udržují a jak kontrolují výměnu látek a energií, což v biologickém kontextu odpovídá metabolismu. Klíčovou otázkou zůstává určení zdroje těchto aktivit a původce vnitřní sjednocenosti. V závěru text nastiňuje potřebu nového vymezení pojmu subjekt v souvislosti s těmito sjednocujícími silami celku. Úvaha tak směřuje k hlubšímu pochopení aktivního činitele, který za existencí a kontinuitou celku stojí, a k přehodnocení tradičních kategorií subjektivity a objektivity v kontextu systémové integrity.
Celek a vztaženost k celku
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 1. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Celek a vztaženost k celku
Každý skutečný celek se vyznačuje tím, že se aktivně vyděluje ze svého prostředí a proti němu, a to i když je na něm závislý jako na svém předpokladu. Toto vydělení (resp. vydělování) může mít různé formy a může používat různých prostředků, nicméně výsledkem je skutečnost, že lze poměrně dobře odlišovat to, co náleží k onomu prostředí, od toho, co už nějak (byť relativně) bylo pojato do rámce onoho celku, tj. co bylo nějak sjednoceno, integrováno (a přesněji řečeno: co se do celku nějak samo aktivně zapojilo). Nejde tu o to, jak to my ve svém poznávání a chápání oddělujeme a odlišujeme, ale jak se takové celky vydělují a odlišují od svého okolí samy. To tedy znamená, že naše rozlišování může být někdy oprávněné a správné, ale jindy může být také mylné a neodůvodněné. A z toho pak zřetelně vyplývá, že si musíme klást rovněž takové otázky, jako po zdroji a původu oněch aktivit celku, jimiž celek svou sjednocenost a integritu zakládá a udržuje (což samozřejmě zahrnuje i otázku po prostředcích a kontrole tzv. výměny hmoty a energie mezi vnitřní sférou celku a jeho okolím; v biologii se mluví o tzv. metabolismu). Komu nebo čemu můžeme „připsat“ onu pozoruhodnou úlohu? Jakého pojmenování tu může nebo má být použito? Budeme-li mluvit o „subjektu“, jak nově jej budeme muset pojímat?
(Písek, 110101-1.)