Tento text se zabývá ontologickým pojetím Nicolai Hartmanna, který definuje základní úkol ontologie jako vyjasnění otázky po „jsoucím jakožto jsoucím“ a zajištění „danosti“ jsoucího. Autor vychází z aristotelské tradice, ale kriticky ji rozšiřuje o zkoumání způsobů, jakými jsoucna nabývají svého bytí. Hlavním motivem je problematizace prostého faktu existence; text se ptá, zda všechna jsoucna „jsou“ stejným způsobem a zda se lze zabývat také „jsoucím jakožto nejsoucím“. Tato úvaha vede k analýze povahy danosti a nedanosti jsoucího a k otázce, jakým způsobem můžeme poznávat to, co se nám samo bezprostředně nedává. Celá problematika je zasazena do kontextu zkoumání událostí jako integrovaných procesů dění, které mají svůj specifický počátek, průběh a závěr. Cílem studie je překonat triviální chápání ontologie a ukázat hloubku otázky po povaze bytí v jeho rozmanitých formách a časových strukturách.
Ontologie a „danost“ jsoucího
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 3. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Ontologie a „danost“ jsoucího
Nicolai Hartmann (3474, S. 1 – 1939) formuloval své pojetí ontologie následovně: „Das erste Anliegen der Ontologie geht dahin, die Frage nach dem "Seienden als Seienden" in ihrer vollen Allgemeinheit zu klären, sowie sich der Gegebenheit des Seienden grundsätzlich zu versichern. Mit dieser Aufgabe hat es die Grundlegung der Ontologie zu tun.“ V prvním bodě mu tedy jde o „vyjasnění otázky“ po „jsoucím jakožto jsoucím“, tudíž otázky resp. tématu formulovaného původně Aristotelem (to on hé on). Obvykle se této formulaci rozumí tak, že „jsoucím“ se můžeme zabývat po mnoha různých stránkách, takže zabývat se „jsoucím jakožto jsoucím“ znamená odhlížet ode všech těchto rozmanitých stránek a soustředit se jen na to, že a pokud takové jsoucí „jest“, tj. pokud je právě a pouze „jsoucí“. Nechceme-li se spokojit s truismem (banalitou, trivialitou) – zejména protože hraničí s velkým neřešeným problémem, zda všechna jsoucna „jsou“ stejným způsobem, což se na první pohled zdá být těžko přijatelné – musíme si alespoň předběžně připustit otázku, zda a v jakém smyslu se lze zabývat jsoucím také pokud není, tedy „jsoucím jakožto nejsoucím“. To nás pak vede k onomu druhému bodu, Hartmannem uváděnému, totiž k otázce povahy toho, jak je nám něco jsoucího (jsoucno) „dáno“, eventuelně jak se nám jsoucí „dává“. Pochopitelně se proto nyní musíme tázat také po tom, zda, jak a pokud se nám jsoucí „nedává“, nebo také jak nám je „nedáno“. A pak následuje nutně otázka, zda se můžeme nejen dotazovat, ale zda můžeme také nějak přistupovat ke jsoucímu, pokud se nám samo nedává a zda ono „nedané“ můžeme přece jen nějak poznávat. To vše se nám jako problém (či spíše celá problematika) „jsoucího“ otvírá, zejména když se budeme zabývat povahou toho, jak „jsou“ události jako integrované (sjednocené) „kusy“ dění, jež mají svůj počátek, svůj průběh i svůj konec.
(Písek, 110307-1.)