Tento text zkoumá vztah mezi individuálním živým filosofováním a institucionálním zázemím, které je k jeho rozvoji nezbytné. Autor zdůrazňuje, že filosofické myšlení nevyvěrá z vakua, nýbrž vyžaduje zakotvení v tradici a kontakt s myšlenkami předchůdců. Instituce zde hrají klíčovou roli jakožto organizační jednotky usnadňující přístup k informacím a pramenům. S institucionalizací se však pojí i rizika, zejména možnost selektivního zpřístupňování materiálů a hrozba záměny autentického filosofování za pouhou odbornou distanci či technickou znalost vnějších aspektů. Pravá filosofie (orthé filosofía) je v textu definována jako služba pravdě a úsilí o její vyjevení. Závěrem autor konstatuje, že o povaze pravé filosofie nemůže rozhodovat žádná instituce svými vnějšími kritérii, neboť toto určení náleží výhradně pravdě samotné. Instituce by proto měly sloužit jako pomocný nástroj, nikoliv jako arbitr filosofické autenticity, aby nedocházelo k potlačování svobodného myšlení ve prospěch formální odbornosti.
Filosofie a instituce
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 4. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Filosofie a instituce
Živé, tj. žijící filosofování potřebuje vyrůstat z jakéhosi filosofického „podhoubí“; i když je vždy záležitostí zcela individuální, potřebuje mít možnost zapouštět své kořeny do „živné“ půdy, totiž do prostředí již nějak filosofováním prorostlého a zpracovaného. Nové myšlenky potřebují vyrůstat z myšlenek starších, někdy dokonce nejstarších. Tak jako každý filosof musí být nějak zakotven ve své době, tedy ve své přítomnosti, musí být dost důkladně zakotven v myšlení jiných, zejména starších i nejstarších filosofů. A tak jako nikdo nedokáže obsáhnout celou svou přítomnost a vztáhnout se k ní, tak – a tím spíše – nikdo nedokáže čerpat ze všech současných a tím méně minulých filosofů (a vůbec myslitelů). Proto si každý musí vybírat, a to znamená již uplatňovat určitá svá hlediska a sledovat určité své programy a projekty. A právě pro usnadnění přístupu k textům a zprávám, vůbec informacím, bez kterých se nikdo neobejde anebo bez újmy na své práci nemůže obejít, vzniká potřeba jakýchsi organizačních jednotek a pracovišť, později přímo institucí, jejichž cílem je příslušné informace a materiály shromažďovat, třídit a pořádat, aby tak vše bylo k dispozici těm, kdo to pro své individuální, jedinečné filosofování mohou a často přímo musí upotřebit a nějak toho nově využít. Bohužel se tím vždy zároveň otvírá jakási neblahá možnost ovlivňování toho, jakým způsobem jsou myslitelé vedeni k tomu, aby se spíše seznámili s jedněmi materiály než s jinými. Děje se tak oběma způsoby: jeden typ filosofování (a příslušné materiály) jsou snadno dostupné a jsou doporučovány, jiné jsou bagatelizovány a příslušné materiály jsou méně dostupné. Ale je tu ještě jiné nebezpečí: institucionalizace nikdy nemůže spočívat jen v organizaci pomocných prostředků, ale vede k tomu, že je zhusta vlastní filosofování směšováno a zaměňováno s „nefilosofickým“ zacházením s filosofií z jakési odborné distance, takže vnější aspekty filosofování jsou považovány za důležitější součást „znalostí“ než směřování k tomu, co náleží k nejvlastnějším tématům každé filosofie (tj. opravdové filosofie, orthé filosofía). „Pravou“ filosofii je třeba chápat jako lásku k pravdě a úsilí o co nejlepší výkony ve službách pro pravdu a její vyjevení a prosazení; ale protože nelze o pravdě rozhodovat jejím vymezením předem, nelze takto předem vymezit ani „pravou filosofii“. Takže jestliže filosofie spočívá ve službě pravdě, je to pravda, která rozhoduje o tom, co je pravá filosofie, a nikdy to nemůže rozhodovat nějaká instituce.
(Písek, 110430-1.)