Tento text se zabývá filosofickým zkoumáním konceptů celku a kosmu, přičemž vychází z antického pojetí světa jako uspořádaného a krásného celku. Autor reflektuje, jak byla tato představa v dějinách zpochybňována, zejména atomisty, a proč je nezbytné ji v kontextu současného poznání znovu promyslet. Ačkoli moderní čeští myslitelé jako J. L. Fischer a J. B. Kozák kladli důraz na vztahy a souvislosti prostřednictvím pojmů skladebnosti a kontextuality, článek upozorňuje na nedostatečnou analýzu samotných subjektů těchto vztahů. Je zdůrazněna potřeba rekonstituce pojmu celku s přihlédnutím k hranicím a mezím, které určují vnitřní a vnější integritu. Zvláštní pozornost je věnována rozlišení mezi prostorovým a časovým vnímáním a také mezi předmětností a nepředmětností. Cílem je poukázat na to, že pochopení celkovosti vyžaduje hlubší zkoumání dynamiky mezi vztahy a nesouvislostmi, které formují naši realitu v souladu s aktuálním vědeckým a filosofickým diskurzem.
Celky a „kosmos“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 5. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Celky a „kosmos“
Staří Řekové považovali svět nejen za uspořádaný, ale i za krásný. Tento předpoklad byl pak v dějinách myšlení neustále zpochybňován, ale také obnovován a nejrůznějšími způsoby podpírán. Proto se každá nová generace myslitelů musí k tomuto filosofickému problému vždy znovu vracet a musí se pokoušet jej řešit svými novými způsoby, přiměřenými stavu vědeckého poznání, ale v žádném případě z něho nevyplývajícími ani z něho neodvoditelnými. Obrovský vliv si dodnes v několika ohledech zachovaly myšlenky starověkých atomistů, ale spíš jen vliv psychologický, někdy vysloveně sugestivní, a v důsledku své vnitřní nevyrovnanosti a nesourodosti ve směrech značně rozličných. Ačkoli myšlenka celků a celkovosti je prastará a již u presokratiků doložitelná, byla atomisty naprosto zpochybněna a vlastně zavržena. Dnes se však ukazuje, že právě koncept „celku“ bude muset být znovu promyšlen a takříkajíc rekonstituován. Ovšem důrazy na reálné vztahy a souvislosti, jak je u nás můžeme vidět třeba v myšlence „skladebnosti“ u J. L. Fischera nebo „kontextuality“ u J. B. Kozáka, obvykle nechávají bez důkladnějšího rozboru právě to, že sama myšlenka vztahu či souvislosti předpokládá „něco“, co se vztahuje a k čemu je možno se vztahovat, co souvisí s něčím atd., tedy že vedle souvislostí musíme vidět také nesouvislosti, vedle vztahů k něčemu musíme vidět také jakési hranice či meze, na nichž se jakoby rozhoduje, které vztahy zvenčí mohou zasahovat dovnitř a které nikoli – a podobně. Zvláště pak je třeba věnovat pozornost onomu pozoruhodnému rozdílu mezi „vnitřním“ a „vnějším“, a to nejen ve smyslu prostorovém, ale především časovém, a vůbec mezi předmětností a nepředmětností, a to ve smyslu, který musí být znovu a velmi pečlivě přezkoumáván.
(Písek, 110513-1.)