Tato úvaha se zamýšlí nad původem života a myšlení v širším kontextu vesmíru, přičemž vychází z proslulého výroku Alberta Einsteina, že Bůh nehraje v kostky. Autor podrobuje kritice tradiční náboženské a filosofické představy o božské všemohoucnosti, a to především v kontrastu s nesmírným časovým rámcem existence kosmu a vývoje života na naší planetě. Namísto konceptu náhody či okamžitého stvoření navrhuje autor nahlížet na vesmír jako na gigantický, celoaspektový experiment probíhající v nepředstavitelném měřítku miliard galaxií a hvězdných systémů. Skutečnost, že vývoj života trval miliardy let, naznačuje, že jeho vznik nebyl samozřejmou událostí, ale vyžadoval nesčetné množství pokusů v čase i prostoru. Text ústí v klíčovou otázku po smyslu tohoto globálního „superexperimentování“ a hledá odpověď na to, jakou specifickou úlohu v procesu oživování původně neživého kosmu sehrává právě lidstvo jakožto nositel vědomí a schopnosti myslet. Práce tak originálním způsobem propojuje astrofyzikální data s hlubokou filosofickou reflexí našeho místa v nekonečném celku bytí.
Život a myšlení ve vesmíru
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 8. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Život a myšlení ve vesmíru
Albert Einstein kdysi prohlásil, že Bůh nehraje v kostky. Jako téměř všechny podobné, i tento výrok lze vyložit různě, neboť záleží na vysloveném i nevysloveném kontextu. Hra v kostky může být chápána jako zábava, nadto zábava Boha nedůstojná (ostatně není ani důstojná člověka). Ale může to být pochopena také tak, že Bůh neexperimentuje (a může to být zdůvodněno jeho údajnou vševědoucností a všemohoucností). Mají-li dnešní astrofyzici pravdu, trvá náš Vesmír 13,7 miliard let. Naše galaxie vznikla o něco později (ještě nevíme, jak vznikala a jak se proměňovala, zda nešlo o několik menších galaxií atd., i dnes víme, že má v blízkosti několik satelitních a že tvoří dvojí s jinou velkou galaxií, tou v Andromedě). Ještě později vznikla a vyvíjela se „naše“ hvězda, Slunce, a vznikaly i postupně její planety, mezi nimi i Země. Počítá se, že se Země vytvořila později než velké planety, a že se na ní život objevil relativně brzo poté, co se zformovala a ochladla, aby první formy život mohly přežívat a množit se. Rozvoj a zdokonalování organizovaného života trvá snad kolem 5 miliard let. Proto se musíme ptát: proč to všechno trvalo tak dlouho? Nešlo to nějak rychleji? Nejspíš ne; to nutně nabourává tradiční představy o všemohoucnosti boží. A uvážíme-li dále, proč nejde o pokud s jednou sluneční soustavou, ale s nesčíslnými miliardami hvězd, ba s miliardami galaxií, vypadá to tak, že ani ta hrozně dlouhá doba by bývala nestačila, že sám začátek toho pokusu byl velmi nesnadný a musel být podnikán v obrovském počtu případů. Namyslím, že by se tu dalo mluvit o nějaké podobnosti s hrou v kostky, ale že šlo o světový, všesvětový, vševesmírný experiment, ba o nesmírné množství obrovských experimentů. Nestojí za to si tu otázku aspoň položit: jaký je asi smysl toho obrovitého superexperimentování? A pokud už jsme vybaveni vědomím a schopností myslit, není na nás, abychom si položili také otázku, jakou asi úlohu v tom oživení, přesněji v tom místním oživování neživého (a snad jen předživého) Vesmíru můžeme mít právě my?
(Písek, 110804-1.)