Tato úvaha se zamýšlí nad vztahem mezi novostí a formou, přičemž vychází z citátu francouzského básníka Marcela Schwoba v Zápisníku F. X. Šaldy. Autor analyzuje Schwobovu tezi, podle níž na světě neexistuje nic nového kromě tvarů, které je však nezbytné v rámci tvůrčího aktu ničit. Tento postoj je v textu interpretován jako projev hlubokého atavismu a ničivé vášně, která v novém spatřuje ohrožení. Esej dále konfrontuje toto pojetí s myšlením antické eleatské školy, zejména s Parmenidem. Poukazuje na to, že zatímco Schwob volá po aktivním ničení forem, Eleaté popírali existenci pohybu, mnohosti i času, čímž teoreticky anihilovali veškeré lidské dění a život jako takový. Autor rovněž kriticky upozorňuje na paradox v Parmenidově učení, který i pro své nehybné 'jedno a veškero' stále předpokládal určitý prostorový tvar, konkrétně okrouhlost. Text tak nabízí stručnou sondu do metafyzických kořenů odporu k dynamice bytí a historické změně.
Nové a „tvary“ / „Tvary“ a nové
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 10. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Nové a „tvary“ / „Tvary“ a nové
Šalda cituje (Zápisník IV, str. 260-61) francouzského básníka (Marcela Schwoba), který říká: „A tak nové umění se podobá jaksi obrazoborectví. Neboť všecka stavba je sdělána z trosek, a nic není nového na tomto světě, pouze tvary. Ale nutno zničiti tvary.“ Je to krásný doklad jakéhosi hlubokého atavismu, který navíc na sebe bere jakousi ničivou vášnivost: na světě není nic nového („nihil novum“), a pokud něco nového je, je třeba to zničit! Proč zničit? Protože nás to vlastně ohrožuje! A je to ještě spojeno s falešnou „metafyzikou“ (přesněji pseudo-metafyzikou), připomínající Eleaty, jen s tím rozdílem, že těm vůbec nepřišlo na mysl, že by bylo třeba něco „nového“ ničit, už jen proto, že nic nového není, neboť není ani minulost, ani přítomnost, ani mnohost, ani pohyb (a tudíž ani aktivita). Eleatům nikdy nepřišlo na mysl, že by ono „jedno a veškero“ opravdu znamenalo nejen anihilace veškerého dění, ale také lidského života. (Je ostatně s podivem, že sám Parmenidés stále ještě o tom „jednu a veškeru“ uvažoval tak, že připouštěl jakýsi „tvar“, totiž „okrouhlost“, tedy cosi prostorového.)
(Písek, 111009-2.)