Tento text se zabývá vztahem mezi ontologií a méontologií. Zatímco Aristotelova ontologie definuje svůj obor jako studium jsoucího, pokud jest, méontologie se zaměřuje na jsoucí, pokud není. Autor navrhuje přistupovat k této problematice skrze model „události“, podobně jako se řecké myšlení opíralo o modely matematické. Tento přístup přináší dvě zásadní výhody: umožňuje zapojit čas do spekulativního myšlení způsobem, který přesahuje jeho pouhou matematickou kvantifikaci, a zároveň dovoluje tematizovat „celek“ jako jednotu děje. Na rozdíl od tradiční filosofie, která změnu vysvětlovala pomocí neměnného substrátu, model události pracuje s počátkem, průběhem a koncem jako s vnitřní strukturou jednotného dění. Událost je tak chápána jako svébytný celek, který k existenci nepotřebuje statický základ. Tímto způsobem text otevírá prostor pro nové pochopení dynamické povahy skutečnosti a jejích mezí, aniž by se uchyloval k tradičním metafyzickým předpokladům o neměnnosti.
Méontologie a ontologie
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 10. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Méontologie a ontologie
Aristotelés sice neužil pojmenování „ontologie“ (pochází možná od Chr. Wolffa, není-li o něco starší), ale podal výměr jejího „oboru“: je to filosofická disciplína, zabývající se jsoucím, pokud jest. Když tedy budeme mluvit o méontologii, není naším úmyslem se zabývat pouze „ničím“ resp. „nicotou“, nýbrž také jsoucím, pokud není. Jen zdánlivě to může vypadat protismyslně; je třeba připustit aspoň pro začátek, že to může mít smysl, dokonce dobrý smysl. A tento dobrý smysl si tedy nejprve musíme ukázat. Jde však o velmi speciální problematiku, a proto si svůj úkol nejprve trochu usnadníme tím, že vše ukážeme na modelu. Tak jako starořecká filosofie dospěla do svých výšin (v Platónovi a Aristotelovi) tím, že se opírala o myšlení matematické (a geometrické) a že tedy pracovala s příslušnými modely „čísel“ a „obrazců“, budeme se opírat o jiný model, totiž o model „události“ (ovšem v mnohem přesnějším smyslu, než jak jsme navyklí o „událostech“ mluvit v každodenním životě). Slibujeme si od toho na prvním místě dvojí výhodu: předně zapojíme do svého „spekulativního“ přemýšlení čas; to se starým řeckým myslitelům filosoficky nikdy nezdařilo (a zatím se to filosoficky nezdařilo až dodnes, umíme to jen „matematicky“, tj. tak, že čas kvantifikujeme, se všemi nesnázemi, které s tím jsou spojeny). A za druhé si tím umožníme seriózně tematizovat tzv. „celek“, tj. možnost sjednocení děje jinak než za falešného předpokladu „substrátu“ změny, který zůstává základem, jenž se sám nemění (nevchází v dění). Právě to nám umožňuje myšlenkový model „události“: událost se děje tak, že má svůj počátek, průběh a konec (není to pouhý proces, tj. změna bez začátku a bez konce, takže nemusíme žádnou neměnnost předpokládat ani jako „substrát“, ani jako odvozenou od něčeho nehybného). A zároveň má smysl mluvit o počátku a o konci (a vůbec o mezích, hranicích události), neboť událost je jakložto dění „jedním“, je jednotou, celkem. (Tak si to nadekretujeme, docela podobně, jako si to Thalés nebo Pythagoras „nadekretovali“, když si vymysleli třeba trojúhelník, zprvu jen pravoúhlý, nebo různá čísla, apod.)
(Písek, 111018-2.)