Tento text se zabývá filosofickým zkoumáním vztahu mezi pravdou a „předmětností“. Autor v něm upřesňuje své dřívější úvahy a definuje pravdu jako „ryzí nepředmětnost“, která přichází jako nepředmětná výzva k uskutečnění. Klíčovým tématem je proces realizace pravdy, který nesmí být redukován na pouhé zpředmětnění či mechanické uplatňování v předmětném světě. Autor zdůrazňuje, že pravda se neuskutečňuje sama o sobě, nýbrž vždy skrze zprostředkování subjektem. Tato problematika je úzce spojena s theologickým konceptem „inkarnace“, jenž je zde nahlížen jako filosofický problém uplatňování pravého v konkrétních podmínkách. Pravda tedy vstupuje do světa skrze jedinečné situace, historické okolnosti a společenské vztahy, což vyžaduje aktivní postoj subjektu. Úvaha tak směřuje k pochopení pravdy jako dynamického dění, které se sice projevuje v předmětné realitě, ale svou podstatou zůstává nepředmětné a neuchopitelné jako prostý objekt.