Text zkoumá koncept „filosofie filosofie“ jakožto bytostně reflexivní akt. Autor vychází z teze, že filosofie je ve své podstatě reflexí, která se vztahuje k určité praxi. Protože i samotné myšlení je formou výkonu a specifickým druhem praxe, stává se přirozeně předmětem filosofického zkoumání. Tato sebereflexe není pouhým okrajovým jevem, nýbrž fundamentálním a vrcholným momentem filosofického tázání, k němuž se musí každý myslitel opakovaně a kriticky vracet. Stejně jako existuje filosofie vědy či umění, je legitimní budovat systematickou koncepci filosofie samotné, určovat její náležitosti, kritéria a vymezovat její hranice. Text zdůrazňuje, že „filosofie filosofie“ kriticky hodnotí vlastní myšlenkovou praxi a usiluje o hlubší porozumění své vlastní povaze. Hlavním metodologickým úskalím tohoto snažení však zůstává problém zpředmětňování, tedy otázka, jak teoreticky uchopit živý proces myšlení, aniž by došlo k jeho neoprávněné redukci na pouhý objekt. Tato reflexivní disciplína je tak nezbytným nástrojem pro zachování kritické integrity celého filosofického projektu a jeho neustálou obnovu.