Text zkoumá koncept „filosofie filosofie“ jakožto bytostně reflexivní akt. Autor vychází z teze, že filosofie je ve své podstatě reflexí, která se vztahuje k určité praxi. Protože i samotné myšlení je formou výkonu a specifickým druhem praxe, stává se přirozeně předmětem filosofického zkoumání. Tato sebereflexe není pouhým okrajovým jevem, nýbrž fundamentálním a vrcholným momentem filosofického tázání, k němuž se musí každý myslitel opakovaně a kriticky vracet. Stejně jako existuje filosofie vědy či umění, je legitimní budovat systematickou koncepci filosofie samotné, určovat její náležitosti, kritéria a vymezovat její hranice. Text zdůrazňuje, že „filosofie filosofie“ kriticky hodnotí vlastní myšlenkovou praxi a usiluje o hlubší porozumění své vlastní povaze. Hlavním metodologickým úskalím tohoto snažení však zůstává problém zpředmětňování, tedy otázka, jak teoreticky uchopit živý proces myšlení, aniž by došlo k jeho neoprávněné redukci na pouhý objekt. Tato reflexivní disciplína je tak nezbytným nástrojem pro zachování kritické integrity celého filosofického projektu a jeho neustálou obnovu.
Filosofie filosofie
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 12. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Filosofie filosofie
Filosofie je svým bytostným určením reflexe; každá reflexe je myšlenkovým aktem, výkonem, ale to, k čemu se vztahuje, je nějaká praxe, tj. výkon (dílo), který se může zabývat i něčím jiným než myšlením. Nicméně také myšlení samo je výkonem a tedy jistým druhem praxe. Filosofická reflexe se proto může vztáhnout také na tuto zvláštní praxi, totiž na myšlení, a dokonce na filosofické myšlení. Svým způsobem je tento speciální případ filosofické reflexe, která se kriticky zabývá filosofií jakožto myšlenkovou praxí, možno považovat za jakýsi zcela mimořádný myšlenkový akt, k němuž filosof sahá jen v některých případech, nicméně nikoli akt krajní, extrémní, nýbrž pro filosofii samu fundamentální, tedy spíše jakési vyvrcholení filosofického uvažování, o něž se každý filosof aspoň čas od času musí vždy znovu a kriticky pokoušet. Jestliže je tedy legitimní mluvit o filosofii vědy tam, kde filosof podrobuje svým kritickým reflexím fenomén vědy resp. různých věd, nebo jindy o filosofii uměn í a podobně, nemůže být námitek proti tomu, abychom mluvili také o „filosofii filosofie“, a abychom tuto variantu respektovali i tam, kde se kritická filosofická reflexe soustavně pustí do budování koncepce toho, co to je sama filosofie, co k ní náleží a co rozhodně nikoli, jaké jsou její náležitosti a její kritéria atd. Nepochybným problémem ovšem bude, jak se vyvarovat zátěže zpředmětňování.
(Písek, 111215-4.)